Oslovil mě až během noční přestávky

Bylo mi třicet let a vydala jsem se hledat ženicha k moři. Zpočátku to však vypadalo, že budu mít obrovskou smůlu.

Stalo se to dávno. Tu noc před vysněným zájezdem do Jugoslávie jsem nemohla usnout, tak jsem se těšila. Jela jsem s kamarádkou Ivanou. Ivana byla celkem fajn holka, jenomže já se v té době zoufale chtěla vdávat, a v tom mi žádná kamarádka na světě pomoci nemohla. Vlastně jsme byly vdáváním posedlé obě. Bylo nám třicet, a to bylo v té době už na hranici. Dnes mi to připadá nesmírně trapné, ale vlastně jediné, na co jsem cestou autobusem myslela, bylo: je mezi spolucestujícími nějaký přijatelný chlap?

Pozorovala jsem spolucestující

Během cesty jsem vyhlížela vhodné objekty. Velké množství kandidátů bylo předem vyloučeno. Tlustí, ženatí, příšerně staří, případně s knírem, to všechno jsem škrtala pomyslnou tlustou čarou. Až zbyl jen jeden jediný. Vypadal skvěle, cestoval s kamarádem, věk, výška, barva vlasů, všechno bylo v nejlepším pořádku. Tedy, až moc v pořádku. Bylo jasné jako facka, že se líbí ženám. Také Ivana na něm ulpívala pohledem častěji, než se slušelo.

Uvítací večírek

Autobus se časně ráno dokodrcal k hotelu, kde jsme byli všichni ubytováni. Nebyl to právě luxusní hotel. Ale v té době se nejezdilo za komfortem. Proto jsme se stavem příšerného hotelu dlouho nezabývaly, měly jsme na starosti důležitější věci. Byla nám přidělena průvodkyně, která nás v jídelně seznámila s programem zájezdu a také s tím, že hned první večer proběhne malý seznamovací večírek. Přišla naše chvíle! V pokoji jsme se dlouhé hodiny parádily.

Pozvání k tanci

Když jsme vpluly na večírek, byl už v plném proudu. Dostaly jsme víno jako pozornost. Večírek se odehrával na terase obklopené růžovými keři, za kterými již bylo slyšet a částečně i vidět moře. Místní hudební skupina hrála jako o život a ti odvážnější rekreanti křepčili s plným nasazením. Když se nade mnou ozvalo „smím prosit“, v duchu jsem zajásala, ale jen na okamžik. Vzhlédla jsem a pochopila, že mě o tanec žádá nikoli můj idol, ale jeho kamarád. Byl, pravda, docela sympatický, jenomže ten druhý se mi líbil asi tak tisíckrát víc. Pochopitelně jsem na sobě nedala nic znát a s úsměvem jsem se svým společníkem zamířila na parket.

Odešel do noci

Často jsem se rádoby nenápadně dívala směrem, kde seděl můj idol. S nikým netančil, tvářil se nezúčastněně, kouřil jednu cigaretu za druhou, pak vstal a odešel směrem k moři. Důležitý seznamovací večírek jsem tak s trávila s mužem, o kterého jsem neměla zájem. Stejně tak Ivana, pro kterou si přišel chlápek, co vypadal jako z veselohry. Protože nám ale oba pánové po celý večer platili víno, nárokovali si naši pozornost. Večer se šli s námi projít k moři. Dívala jsem se, jestli se někde neprochází tamten, ale ani koutkem oka jsem ho nezahlédla.

Bědovaly jsme nad naším osudem

Později večer jsme se s Ivanou na pokoji shodly, že se prostě nevdáme a že je třeba se s tím smířit. Vzájemně jsme se rozesmávaly představami, jak ona bude už jenom plést nehezké beztvaré ponožky, zatímco já bych si mohla pořídit jezevčíky a pečovat o ně, když už mi osud odepřel ženicha a případné dětičky. Jenomže když jsem usínala, zaslechla jsem divný zvuk, a smích mě přešel. Ivana plakala. Takže to pro ni zase až taková legrace nebyla. Ani další dny nebyly k popukání. Oba naši noví známí nám dělali společnost od rána do večera a my jsme se tomu nedokázaly vzepřít.

Pár letmých setkání

Můj idol si zvolil osamělý způsob života, ráno běhal podél moře, potom dlouho plaval, odpoledne jsem ho vídala číst si na balkoně. Několikrát jsem měla pocit, jako by se na mě usmál. Dvakrát v jídelně, jednou, když jsme se míjeli na pobřeží, jednou v obchodě se suvenýry. Podívali jsme se na sebe. Teď by mě mohl oslovit, řekla jsem si v duchu, plna naděje. Ale mlčel jako ryba.

Mušlička na památku

S nadějí jsem vzhlížela k chystanému závěrečnému večírku, ale ani tam jsem neuspěla. Můj idol se totiž vůbec nedostavil, ale kdo se dostavil, byli naši nápadníci, ještě ke všemu s nekalými úmysly. Objednávali neuvěřitelné množství silného červeného vína ve snaze nás opít a vylákat ven. Tomu jsme samozřejmě odolaly a šly jsme obdivovat večerní moře samy. Ten romantický chlapík sám postával na útesu a hleděl do vln. Obě jsme při pohledu na něho vzdychly a Ivana poznamenala, že se na zbytek svého života, kdy bude už jenom plést ponožky, netěší. Pak nás čekala jenom dlouhá noční zpáteční cesta. Protože u moře bylo hrozně draho, jediným suvenýrem, který jsem si vezla, byla malá mušlička z pláže. Řekla jsem si, že mi bude navždy připomínat toho hezkého chlapíka na útesu.

Pozorování noční oblohy

Řidiči autobusu dělali pochopitelně noční přestávky na toaletu či občerstvení. Když kolem půlnoci zastavili na parkovišti, bolela mě už záda tak, že jsem opustila spící Ivanu a vyšla na chvíli ven. Pozorovala jsem oblohu plnou hvězd a cítila těžký smutek. Za mnou se ozvalo: „Poznáte Orion?“ Ohromeně jsem se otočila. Ano, byl to on. Vykoktala jsem: „Poznám sotva Velkej vůz.“ Hned mi ukázal i Malý vůz a Orion, pak už jsme museli nastoupit.

Obě jsme našly lásku

Mušlička mi i po letech připomíná zájezd, na kterém jsem se seznámila s manželem. Naštěstí ani Ivana nezůstala sama, ba právě naopak. Stačila se už dvakrát rozvést a brzy se provdá potřetí.

Marie S. (53), Most

reklama
reklama

Komentáře