Mladí se rozhodli bydlet ve svém, snili o tom už pár měsíců, když se konečně rozhoupali čekala je studená sprcha.
Nečekala jsem, že si náš syn Vilém usmyslí, že svatba není k ničemu a že s Veronikou budou žít spolu jen tak. Babička by řekla, že je to na „psí knížku“. Tenhle termín mladým už nic neříká.
A papír na radnici je nezajímá. „Nebudeme vyhazovat peníze za svatbu,“ prohlásil Vilém, když jsem na něho tlačila konkrétní otázkou. „Mámo, my tohle fakt nepotřebujeme!“
Ozvěna minulosti
Byl rozhodný a neústupný. Jako jeho otec. Tlačila jsem na něho a tak jsem úplně říkala o to, co mi Vilém řekl. „S tátou vám byl papír k čemu?“ zeptal se smutně. „Máte ještě jeden papír o rozvodu. Já papíry nemám rád!“
Odzbrojil mě. A Veronika se přidala na jeho stranu, ani jsem nic jiného nečekala. „Já tedy závoj nepotřebuju. Na princezny jsem si hrála jako malá. Už to nepotřebuju.“
„Tak jak si to představujete, děti?“ zeptala jsem se. Věděli, že mě jejich rozhodnutí bolí, jinak bych jim neříkala „děti“. Když Vilém přišel s tím, že je nějaká Veronika a že ji miluje, brala jsem to jako normální krok mladého kluka.
Počítala jsem s tím, nebyl jsem tedy překvapená ani náhodou. A tak zatímco bydleli v našem bytě a vystačili si s jedním pokojem, snili, že si pořídí něco pro sebe.
Přestupní stanice
„Mami, je to přece i pro tebe pohodlnější,“ loudil Vilém souhlas. Nevnucovala jsem mu nápad, že tenhle byt bych prodala a pořídili bychom si malou garsonku pro mě a něco většího pro ty dva. Já přece nemůžu být v tak velkém bytě sama. A kdyby náhodou se přihodilo, že potkám ještě někoho, kdo by o mě stál a taky za to stál, tak se to nějak vyřeší.
Mladí si našli inzerát na internetu. Na koupi bytu mohli zapomenout, ale pronájem se jim zdál skvělé řešení. „Kdybych dostal práci v cizině,“ plánoval Vilém, „tak ten by jednoduše pustíme.“ „V cizině?“ nevycházela jsem z údivu.
„No kvůli zkušenostem a tak,“ kroutil se syn. „A taky se tam víc vydělá,“ vysvělila mi Veronika. Takže ten pronájem je něco jako přestupní stanice, než zvednou kotvy a zmizí kdesi v tramtárii. Na tu pracovní šanci mohli čekat v našem bytě, ale chtěli si vyzkoušet to samostatné bydlení.
Mladé to prostě táhne jinam a já se jim nediví. Když se člověk víc usadí, už o dobrodružství jenom sní, ale vždycky se najde nějaký důvod, proč nejde odejít.
Válečná porada
Byt, který si vyhlédli vypadal na fotkách dobře. Zařízená kuchyň i s pračkou, stačí jenom zařídit pokoj a můžou si zkoušet samostatné bydlení podle svého gusta. „Jenom sedm tisíc i s poplatky,“ zářila Veronika. „Složíme pět set euro a můžeme bydlet.“
Trochu se mi to nezdálo, tedy dost se mi to nezdálo. Poptávala jsem se po kamarádkách, jejich děti už také vyletěly z hnízda. Za garsonku poblíž centra by to mělo být spíš přes deset tisíc plus poplatky. „Možná na kraji seženou něco tak levného,“ soudila Květa. „Aby to nebyla nějaká levárna!“
Svolala jsem válečnou poradu a mladým přednesla své pochybnosti. Vilém trval na svém, že ten byt je dobrá příležitost. Pronajímá ho nějaký Brit, který ho zdědil. Než se rozhodne, jak s bytem naloží kvůli odchodu Británie z Unie, zatím ho chce jenom pronajímat.
První komplikace
Všechno bylo lákavé a strašně jednoduché. Jen majitel už není v republice, ale to přece není problém. Mladí pošlou peníze a kurýr jim přiveze klíče i se smlouvou. Majitel bytu prý nechce pendlovat s klíčemi kvůli každému, kdo o byt projeví zájem.
Takže pošlou dvouměsíční kauci a obratem přijede kurýr. „Není to žádný podvod,“ ujišťoval mě syn. „Mluvil jsem s majitelem. Fakt existuje, jenom se sem nemůže z nějakého důvodu vrátit. Je to dneska výhoda, že umíš jazyky.“
Peníze poslali a chvíli se nic nedělo. Když Vilém volal majiteli bytu, prý se něco zadrhlo při převodu v bance, ale jakmile peníze bude mít na účtu, ozve se a pošle kurýra s klíčemi i se smlouvou. Po měsíci začala být Veronika nervózní.
„Tak mu zavolej,“ pobízela Viléma. „Jo, volám tak každý den, ale je to jenom pevná linka se záznamníkem,“ odpovídal nabroušeně.
To snad není pravda
Veronika byla ten večer nějak zamklá. Vyzvídala jsem. „Ten náš byt je zase na internetu,“ řekla mi sklesle. Pronajímá ho nějaký Ital. Jeho dcera prý studovala v Praze a teď je ten byt volný. Chce zálohu předem, pak pošle po kurýrovi klíče i smlouvu.
Mně se to nezdá. Má stejný kontakt jako ten Brit předtím.“ Otipimismus z její tváře, že budou bydlet ve svém nějak vyprchal. „Co na to Vilém?“ ptala jsem se. „Chce si toho Brita najít a vyřídit si to,“ řekla smutně. „Už se jel na ten byt podívat.“
Když se Vilém vrátil, byl navztekaný. „Já toho hajzla dostanu!“ rozčiloval se. „V tom bytě už rok bydlí dva kluci. Prý jim ho přenechala babička jednoho z nich. A předtím ho nějaký čas pronajímala. Viděl jsem i tu kuchyň, i tu pračku!“ „Nikam nepojedeš,“ rozhodla jsem. „A když, tak rovnou na policii!“
„To snad není pravda, že jsou lidi takoví gauneři,“ vzdychla si Veronika. Chtěla jsem poznamenat, že snad není pravda, že jsou mladí tak naivní, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem mladé ještě víc ranit. Raději jsem ještě jednou zmínila, že nejlepší je jít na policii. Tak šli.
Iveta P. (49), Praha
