Svého Jarka jsem milovala z celého srdce. Bylo to naše jediné a vymodlené dítě. Dopřávali jsme mu s mužem to nejlepší. Občas se mi zdálo, že mu to pořád nestačí a chtěl by stále víc.
Peněz bylo u nás vždycky dost. Ukládala jsem je na spoření, abychom jednou měli na stáří. Občas jsem z nich přilepšila synkovi. Ten jednou přišel s tím, že je všechny nutně potřebuje.
Peníze na život
V naší rodině nikdy nebyly tajnosti. Teď si to vyčítám. Hoch věděl, kolik mám na účtu, a uměl toho pěkně zneužít. Můj manžel je pasivní, veškerá výchova a starosti se synem ležely vždy na mně a nejinak tomu bylo i teď.
Kluk už byl dospělý a vydělával si sám, přesto potřeboval moje úspory. A já hloupá jsem mu s nástupem zletilosti dala dispoziční právo.
Nezdárný potomek
Jednou mě v bance čekal šok. Peníze nejsou! Někdo je vybral. Nejdřív jsem podezírala manžela, ten to popřel. Ani se mi nechtělo věřit, že by to udělal Jarek, kterého jsem už pár dní neviděla. Odstěhoval se neznámo kam, řekl jen, že bydlí u kamaráda.
Telefon mi nebral. Byla jsem pěkně nervózní a naštvaná. Pral se ve mně vztek se strachem o syna. Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo vydírá? V noci jsem nemohla spát a přemýšlela, že se snad obrátím na policii.
Manžel nechtěl nic řešit a uklidňoval mě, že se nic neděje. Naštěstí se Jarek ozval sám. „Mami, půjčil jsem si tvoje peníze, promiň,“ oznámil mi suše.
Ještě dodal, ať si o něj nedělám obavy, že je v pořádku, nemám ho prý shánět, sám časem zavolá. Ten čas se protáhl na několik měsíců! Šílela jsem a měla o svého dvacetiletého syna pořádné obavy.
Bude nás víc
Konečně se na mobilu objevilo jeho jméno. Okamžitě jsem ho zvedla. „Mami, můžu se stavit v neděli?“ „Samozřejmě,“ hlas se mi třásl, i když jsem se snažila nedat to znát. „Jo, a připrav víc jídla, prosím tě,“ ukončil hovor. V neděli, slavnostně oblečená, jsem čekala na syna.
V zámku zarachotily klíče a manžel konečně vzhlédl od novin. Těšil se, že už si dá oběd. Jaké bylo naše překvapení, když se Jarek objevil s holkou po boku. A ta dívka měla kulaté bříško! Podívali jsme se s mužem na sebe a hned nám bylo vše jasné.
„To je Marika,“ představil nám ji syn. „Žijeme spolu a přišli jsme vás pozvat na svatbu.“ Po chvilce rozpaků se nálada uvolnila. Marika se nám líbila, žádné děvče do větru. „
Mami, já ti ty peníze vrátím,“ připomněl mi Jarek, na co už jsem dávno zapomněla. „Potřeboval jsem nám zařídit bydlení.“ Všechno jsem chápala. I to, že se můj syn stane otcem. „Omlouvám se,“ řekl mi nedávno, když držel v náručí svého syna. „Už vím, jaké to je bát se o někoho, koho miluješ.“
