Přes to všechno, čím si Bobík prošel, na lidi nezanevřel . Dnes bez něj neudělám krok. Ovdověla jsem před deseti lety, žiji sama v malém domku se zahrádkou.
Ale zdraví mi celkem dlouho sloužilo, takže jsme vše zvládala docela dobře. Jenže nic netrvá věčně, a tak i na mě došlo. Začaly mě dost bolet klouby, což mě dohnalo až k doktorovi na ortopedii. Rentgen ukázal začínající artrózu.
Pan doktor mi řekl, že zatím to není tak hrozné, ale že kromě léků bych měla shodit pár kilo a začít se hýbat. Pro začátek mi doporučil dlouhé procházky. Dělal na mě psí oči Přiznávám se, že mě to trochu urazilo – nejsem sice žádný hubeňour, ale je pravda, že si ráda dopřávám, a tak jsem se s léty poněkud zakulatila.
A tak jsem si řekla, že pana doktora zkusím poslechnout. Jenže chodit jen tak samotnou mě nebaví a moje nejlepší kamarádka Tonička bohužel chodí o holi. Právě ona mi ale vnukla nápad pořídit si pejska. Štěně jsem zavrhla rovnou, to bych asi nezvládla, tak jsem si řekla, že si vyhlídnu nějakého pejska v útulku.
Vyjela jsem si tam hned příští víkend. Bobík mě zaujal na první pohled. Sice obyčejný voříšek, ale jeho smutné oči na mě hleděly s jasnou prosbou: „Vezmi si mě!“ Zeptala jsem se paní, která mě tu provázela, jak se sem dostal, a ona mi vyprávěla jeho příběh.
Nejvěrnější kamarád Bobík ve svém psím životě zatím nepoznal moc dobrého. Spíš naopak. Do útulku ho vzali, protože jeho původní pán se o něj vůbec nestaral. Nechával ho stále uvázaného v koutě zahrady, na holé zemi, najíst dostal jen občas, neznal procházky, nikdy nebyl u veterináře.
Po smrti onoho pána to bylo ještě horší. Zbědovaný pes se družce zemřelého nehodil, a tak ho odvezla k lesu, kde ho vypustila a nechala jeho osudu. Naštěstí ho brzy našli lidé, ti si ho ale nechat nemohli, a tak ho odvedli sem do útulku.
Teprve tady se mu dostalo péče, jakou potřeboval – byl jen kost a kůže, špinavý, zablešený. Naštěstí se ho podařilo dát do pořádku a i přes to, čím vším si prošel, na lidi nezanevřel; je to milý pes, vděčný za každé pohlazení i dobré slovo.
Protože už je mu ale osm let, zájemci se k němu zrovna nehrnou. Když dovyprávěla, měla jsem slzy v očích. Jak tohle může někdo udělat živému tvoru? Okamžitě jsem se rozhodla si Bobíka vzít. A ani jednou jsem nelitovala.
Musela jsem ho naučit chodit na vodítku, a protože je velmi bystrý, brzy si osvojil i základní povely. Je to teď můj nejvěrnější kamarád, který mě aspoň donutí chodit na ty potřebné dlouhé procházky, které miluje.
A já už si život bez něj neumím ani představit. Jarka (60), Znojmo .
