Dodnes se někdy v noci probudím zpocená hrůzou, že se vše vrátilo. Naštěstí je moje hrozné manželství již minulostí. Jeho následky si ale ponesu do konce života.
Dříve jsem bývala veselá dívka, měla skvělé rodiče i kamarádky a život se mi zdál plný netušených možností a krásy. Dobře jsem se učila a po maturitě jsem začala studovat vysokou školu.
Jenže pak přišla první krutá rána. Ten den jsem se doma učila a moji báječní rodiče jeli nakoupit do blízkého města. Už se nevrátili. Cestou zpátky měli havárii a oba na místě zemřeli.
Nová známost
Další týdny jsem prožila jako ve zlém snu, pohřeb mám dodnes jako v mlze. Se studiem byl konec, musela jsem si najít práci, abych mohla zůstat v našem bytě a platit nájem, jídlo a vše ostatní. Peněz po rodičích moc nezbylo, ale ty by mi je stejně nenahradily.
Z této tragédie jsem se dostávala skoro rok, ale nakonec mi nezbylo, než abych se s touto krutou skutečností smířila, život šel prostě dál.Nic už nebylo jako dřív, musela jsem začít žít jinak. Naštěstí jsem našla slušnou práci, takže jsem nakonec situaci docela zvládala. Vyskakovat jsem si nijak nemohla, ale to mi nevadilo.
Pak jsem se seznámila s Jaromírem. Byl zajímavý muž, uměl to se ženami a já se jen občas divila, že si vyhlédl zrovna mě. Ne, že bych měla nouzi o nápadníky, ale do té doby jsem neměla vážnější vztah.
Jaromír byl velmi zábavný a nenechal se odbýt, nakonec jsem se do něj zamilovala. Imponovalo mi, že se „vyzná“, pro všechno měl hned řešení, a tak jsem si ani nevšimla, že postupně začal řídit i můj život.
Smyčka se utahovala
Po nějaké době mi navrhl, že by se ke mně mohl nastěhovat, abychom mohli být více spolu. A při té příležitosti mě požádal o ruku. Měla jsem pocit, že se můj život konečně zase obrací k lepšímu. Jak jsem se mýlila… Svatbu jsme měli malou, jen s pár lidmi, ale to mi nevadilo, když na ní nemohli být moji rodiče.
Ostatně Jaromír mi stále opakoval, že nikoho nepotřebujeme, že si vystačíme sami. Tenhle přístup postupně začal uplatňovat čím dál více. Ani jsem si nejdřív nevšimla, že mě postupně odřízl od všech mých kamarádek.
Uměl být velice výmluvný, když tvrdil, že mi nesahají ani po kolena, jsou to jen bezduché drbny a že si myslí, že mě jen stahují dolů. Sice jsem v koutku duše věděla, že to tak není, ale byla jsem zaslepená, a tak jsem se brzy ocitla v izolaci.
To jsem si ale tenkrát ještě neuvědomovala – všechen můj čas vyplňoval jen Jaromír a také moje práce. I ta mu byla trnem v oku, ale to se ještě držel trochu zpátky. Jinak mě zahrnoval neustálou péčí, nosil mi občas malé dárky, plánoval naši budoucnost.
Čekání na dítě
Po dvou letech jsem přišla do jiného stavu. Měla jsem z toho hroznou radost a zdálo se, že Jaromír taky. Hned mi řekl, že se na miminko hrozně těší a že bych si měla od doktora napsat rizikové těhotenství a zůstat doma. Prý jedině tak zajistím, abych prožila těhotenství v pohodě.
Vždyť kolik je případů, že žena pracovala do poslední chvíle a pak to dopadlo špatně, říkal mi. Nechtělo se mi, cítila jsem se skvěle, ale nakonec mě zase umluvil, a tak, i když za tu lež jsem se hrozně styděla, namluvila jsem své gynekoložce, že mám nějaké potíže.
Sice se mi zdálo, že se na mě dívá trochu podezřívavě, ale rizikové těhotenství mi nakonec napsala a já zůstala doma. Tím jsem se ale ocitla zcela v Jaromírově moci. Postupem času mi začal dávat najevo, že to on živí rodinu a já se musím chovat jako poslušná otrokyně.
A když jsem namítla, že si to tak přece přál, vmetl mi, že se mnou asi něco je, jinak by mi to nenapsali. Nevěděla jsem, co dělat. Najednou se začal chovat jako tyran. Když se mu zdálo, že něco dělám špatně, křičel na mě, a dokonce mi jednou dal facku.
Pak se strašně omlouval a pár dní byl klid, než to začalo nanovo. Neměla jsem se komu svěřit, všechny mé kontakty byly už zpřetrhané a také jsem se styděla o něčem takovém mluvit. Takže jsem jen trpěla a doufala, že až se dítě narodí, vše se změní a bude to zase jako dřív.
V nemocnici jsem se musela vyrovnat s krutou pravdou.
Doživotní následky
Jenže pak došlo k další hádce, už ani nevím, jaká maličkost ho vyprovokovala, ale dopadlo to tak, že do mě strčil a já spadla ze schodů. Chvíli jsem o sobě nevěděla, probrala jsem se až v sanitce, která mě vezla do nemocnice. Tam mě operovali a pak mi řekli, že mě zachránili jen tak tak, ale o dítě jsem přišla.
Zhroutila jsem se a skončila na pár měsíců na psychiatrii.Po návratu jsem našla byt prázdný. Jaromír z něj sebral, co mohl odnést, a byl pryč. V tu chvíli mi to všechno došlo a já najednou našla bývalou sílu. Nechala jsem vyměnit zámek a požádala o rozvod.
Jaromír mi volal, sliboval, prosil, ale já zůstala neoblomná. Vždyť vlastně zavraždil naše dítě! Rozvedli nás na první stání a on naštěstí zmizel z mého života, odstěhoval se do jiného města. Trvalo mi pár let, než jsem se z toho opravdu dostala. Zůstala jsem sama, mužům nevěřím a děti už mít nemohu.
Jiřina (49), severní Morava
