Neměl ji rád a nenechal na ni nit suchou. Přesto neodolal. Manžel podlehl svodům mojí vlastní sestry!
Už odmalička mi záviděla. Že jsem starší a mohu si toho dovolit víc, než ona. Kvůli ní, o pět let mladší sestře, jsem musela chodit brzy spát, oblékat se jako malá, a brát neustálé ohledy! „Prosím tě, nepřeháněj,“ napomínala mě maminka, když jsem si na sestru stěžovala. „Janička je prostě malá, tak se trochu snaž!“ Já se snažila, co to jen šlo. Ale čím víc čas ubíhal, tím méně jsem tu malou potvůrku měla ráda. Byla jsem přesvědčená, že všechny kolem sebe jen využívá.
Všichni ji jen rozmazlovali
S tátou to uměla, jako málo kdo jiný. A maminka se pro ni mohla roztrhnout. To moje sestra musela dostávat všechno nové, a já po ní dědila. Byla jsem totiž menší a hubenější, než ona. To, co mi příroda odepřela, nadělila dvojnásobně právě jí. To ona měla velká prsa, zatím co já ty po tatínkovi. To ona měla dlouhé plavé vlasy, zatímco já jen narezlé provázky. To ona byla vysoká a sošná, zatím, co já, jen hubený prcek. Když jsme dospěly, dokázala jsem tu nespravedlivou přírodu přece jen trochu přelstít a začala vypadat také trochu k světu. Našla jsem si manžela a začala žít v jiném městě. Konečně jsem měla klid! Ale ne na dlouho. I sestra se vdala a co čert nechtěl, její manžel Bořek byl kolega toho mého.
Dlouho jsem o ní neměla zprávy
„Kačenko, ten tvůj manžel není nic moc, viď? Víš, že ten můj vydělává o několik tisíc víc?“ rýpala do mě při každé příležitosti. Vždycky jsem to za tepla vyzvonila manželovi, aby věděl, s kým má tu čest. Netrvalo dlouho a nemohl ji ani vidět. „Domů mi ji nevoď! To tvoji ségru nesnáším! Už jsem se kvůli ní pohádal i s Bořkem!“ vysvětloval mi a jeho slova mi v uších zněla jako rajský balzám. Nic jiného jsem si nepřála, než se s Janou nevidět! Přestaly jsme se stýkat a dlouhé dva roky jsem o ní neměla vůbec žádné zprávy. Ten její Bořek se nechal přeložit a tak ani manžel nic nevěděl. Tedy, myslela jsem si, že nic neví. Ve skutečnosti měl těch informací víc, než bych si kdy přála!
Políčila si na mého muže
Provalilo se to úplnou náhodou. Šla jsem za manželem do práce, potřebovala jsem tehdy něco rychle podepsat, když mě zastavil jeho nový kolega. Zeptal se mě, koho hledám, a když jsem mu to vysvětlila, podivil se. „Že jste jeho žena? Tak to se musel od včerejška stihnout rozvést a oženit,“ řekl mi ironicky a na vysvětlenou dodal: „Včera se tu za vaším manželem stavovala také jeho žena, jen vypadala úplně jinak!“ Tato informace mě úplně ohromila. Rozeběhla jsem se chodbou za manželem. „Je to pravda?“ vypravila jsem ze sebe. On zblednul a přikývnul. Věděl, že něco zamlčovat, by bylo marné! „Svedla mě. Nemohl jsem jí tak dlouho vzdorovat. Vlastně mě k tomu přinutila!“ tvrdil, ale já mu tak úplně nevěřila…
Znemožnila jsem ji
Rozhodla jsme se ji zničit. Zlikvidovat a znemožnit! Přes noc jsem v zaměstnání na kopírce vyrobila plakátky, na kterých jsem ji označila za zlodějku. „Pozor, krade!“ jsem tam napsala a pod nápisem byla její fotka. Nenapsala jsem, co, či koho, ukradla. Na to si musel každý přijít sám! Plakátky jsem ovšem rozvěsila po celém našem městě. Na výlohy obchodů i na vrata podniku, kde pracovala. A taky na nástěnku k lékaři, na knihovnu, kterou navštěvovala a do tělocvičny – měla tam jógu. No a všude možně, kam to jen šlo. Musela si vzít dovolenou, jakou měla ostudu! Manželovi jsem odpustila, i když se mi nechtělo. Ale přece bych sestře nepřiznala vítězství?
Kateřina B. (56), Hradec Králové
