Setkání s láskou

Na nemocničním lůžku jsem se cítila zoufalá a opuštěná. Potom se nade mnou sklonila tvář, kterou jsem si nemohla splést ani po šedesáti letech.

Mým velkým celoživotním koníčkem byla jízda na kole. Už coby malá holka jsem místo autobusem jezdila do školy několik kilometrů na starém kole po dědovi. Bylo to takové to těžké černé kolo. Kdyby na mě bývalo spadlo, nevím, zda by to moje kosti vydržely.

I maminka měla o mě obavy. Byla na mě a bratra sama a nevěděla, co dřív. Proto asi byla její výchova trochu benevolentnější, než kdyby doma vládnul pevnou rukou táta. Ten se ale jednoho dne sbalil a už se neukázal.

Několik let jsem netušili, kde je. Potom poslal pohled odněkud ze zahraničí, ale to bylo všechno. Že by měl na nás něco platit, ho asi vůbec nenapadlo.

Milovala jsem jízdu na kole

Na kole jsem později jezdila i do učení a potom i do zaměstnání. Bylo takovou mojí součástí. Samozřejmě jsem si pořídila o hodně hezčí, než bylo to z mého mládí! Můj manžel, stejně jako kdysi mamka, neviděl moje ježdění rád.

„Jednou tě, Helenko, srazí na ulici nějaký opilý řidič. Buď opatrná, co bych si tady bez tebe počal!“ strachoval se, ale bohužel zbytečně. Za několik let zemřel na infarkt a já zůstala úplně sama. Děti jsme totiž neměli, i když jich bylo kolem mě vždycky dost.

Starala jsem se o děti bratra, jehož žena byla nemocná a také jsem těch malých capartů měla dost v práci. Dělala jsem vychovatelku u mentálně postižených dětí. Někdy jsem byla ráda, že mám doma klid a ticho.

S jízdou na kole jsem nepřestala ani v důchodu. Také proč? Jezdila jsem vypomáhat do práce, když někdo onemocněl a také nákupy bych bez svého milovaného kola nezvládla. Plánovala jsem koupi elektrokola, abych měla jistotu i na časy, až mi zdraví nebude tak sloužit a nebudu moct šlapat do kopce.

Skončila jsem v nemocnici

Naše městečko totiž bylo na velkém kopci a tak vždycky jedna cesta znamenala dost obtížné šlapání. Zatím jsem ale měla sil dost. Jednou, cestou z práce se vyplnila předpověď mého zemřelého manžela.

Srazil mě opilý řidič! Trochu jsem si za to mohla i sama, nebylo mě vidět a neměla jsem na sobě žádné ty svítící prvky. Ale kdyby nebyl ten mladík opilý, jistě by se mi stačil vyhnout! Moje zranění dle lékařů nebylo to nijak vážné, ale bouchla jsem se do hlavy a utrpěla otřes mozku.

Ležela jsem v nemocnici na pozorování a bylo mi dost špatně. Hlava bolela jako střep a neustále jsem bojovala s velkou nevolností. Stačilo jen, když kolem prošla moc hezky navoněná sestřička a už se mi zvedl žaludek.

Sama na sebe jsem měla vztek! Abych nemusela nikoho z personálu obtěžovat, ležela jsem v posteli jako svíčka a pro jistotu se ani nehýbala. V duchu jsem si z nudy přeříkala všechny básničky, německá slovíčka a také obsah oblíbených knížek.

Byl to on!

Neměla jsem s sebou ani svoje malé rádio, natož čtečku knih, bez které jsem se kvůli slábnoucímu zraku už v poslední době neobešla. Byla jsem totiž mimo té jízdy na kole i vášnivá čtenářka severských detektivek.

Často jsem se vzbudila i v noci, jen abych se dozvěděla, kdo je vrah! Asi jsem si zdřímla, nevím. Byla jsem v polospánku, když se nade mnou, z ničeho nic, zjevil obličej postaršího muže. Hnědé jiskrné oči, husté obočí a velký orlí nos.

„Zdá se mi to?“ zeptala jsem se sama sebe v polospánku. Vždyť je to Matěj, moje první láska ze školky! „Možná jsem umřela a on mě vítá v nebi,“ pomyslela jsem si a zvedla ruku, zda je to přelud, či ne. Známá tvář se na mě usmála, za tu ruku mě popadla a položila si ji na svoje čelo.

Společně doháníme, co jsme nestihli

„Ahoj Helenko, kde se tu bereš?“ uslyšela jsem známý, nezaměnitelný hlas. Byl to on! Matěj, živý a zdravý! Nemohla jsem tomu uvěřit. Já tady málem umírám a on si tu hraje na doktora! No, ve školce jsme si taky na ty doktory hráli… Neviděli jsme se tolik let! Možná proto, že srazy dětí z mateřských školek se nekonají, jako ze základních nebo středních škol.

Matěj mi vysvětlil, že už je v důchodu, do našeho městečka se přestěhoval do zděděného domku a teď v místní nemocnici vypomáhá. Byl už dlouho sám. Žena mu umřela už dávno. Dokonce vychoval dva syny, kteří se po svém otci také stali lékaři.

„Máme to v rodině. Každé naše setkání skončí diskuzí o pacientech!“ smál se a já se na něho nemohla vynadívat. Když mě požádal o schůzku, byla jsem úplně nadšená. Myslela jsem, že zůstane jen u přátelství. Vždyť i to by bylo v mé samotě pro mě požehnáním. Ale Matěj měl jiné plány. „Vezmeme se, Helenko a doženeme všechno, co jsme ještě nestihli!“ navrhnul mi a já souhlasila!

Helena Š. (61), Kroměříž

reklama
reklama

Komentáře