Snažím se shodit 20 kilo. Jde to!

Můj závazek není jen hloupým novoročním předsevzetím. Já prostě musím shodit. A to nejen kvůli manželovi, vnoučatům, ale hlavně kvůli sobě a mému zdraví.


Trochu se stydím, ale co můžu dělat. Na cestičce uprostřed městského parku se není kam schovat. A já tu stojím, kolena se mi podlamují a funím jak parní lokomotiva. Moc dobře přitom na sobě cétém ty pobavené pohledy některých kolemjdoucích. Asi si říkají, že ta obří koule si zkusila vyběhnout ven a možná se každou chvíli zhroutí. A i já mám ten nezvratný dojem, že už mě nohy ani domů neunesou. To byl ale pitomý nápad jít běhat. Nikdy jsem to nedělala, ani jako mladá a štíhlá. Běhání prostě nesnáším.


Obklady na hlavu, mazání na nohy


Domů jsem se stěží dobelhala. Zhroutila jsem se do křesla a jen těžko se bránila pláči. Co mám tedy dělat? Když chci zhubnout, musím se také hýbat. Ale jak, když mé obří tělo, nohy prostě neunesou. Manžel stojí ve dveřích a když mě uviděl, jeho ironické poznámky mu zmrzly na rtech. Začal starostlivě pobíhat po bytě. Dal mi obklad na bolavou hlavu a přinesl mazání na kolena a kotníky. Mám obrovské štěstí, že můj manžel Aleš mě stále miluje. Po všech těch dlouhých letech, co jsme spolu. Vždyť také kvůli němu chci zhubnout, abych mu nedělala ostudu, abych se mu pořád líbila.


Proč jsi tak tlustá


Když se mě na toto má prostořeká vnoučata zeptala, neměla jsem žádnou dobrou odpověď po ruce. Nic lepšího mě nenapadlo, než vytáhnout ty staré fotografie, kde jsem byla štíhlá a o třicet let mladší. „Babi, to nemůžeš být ty.“ Řekl malý Honzík a fotku s nezájmem odložil, Strašně se mně to dotklo. Co on o tom ví, mrňous jeden malej. Jenže pak mi došlo, že na něj se zlobit nemůžu. Má pravdu, dnes už si vůbec podobná nejsem. Moje rozkydlé tělo mě změnilo k nepoznání. Jak je to možné?


Babiččiny recepty


Jako malá holka jsem nikdy s váhou problémy neměla. Diety mi nic neříkaly. Pohybu jsme měla celkem dost. Pak jsem ale začala vařit s mojí milovanou babičkou. Byla to skutečně excelentní kuchařka a naučila mě postupně řadu svých úžasných receptů. Moc mě to bavilo. Ráda jsem vařila pro druhé a koukala se se zalíbením na to, jak jim chutná. Stejně tak ale chutnalo i mně. A já se ráda najela. Když jsem pak zdědila po babičce její kuchařku, vaření jsem úplně propadla.


Chytil se i Aleš


Na každý večírek, který jsme jako mladí pořádali, jsem připravovala jídlo já. Teplá i studená kuchyně mívala obrovský ohlas. Všichni mě chválili a moc jim chutnalo. Jednoho dne se na mé hostině objevil Aleš. Nenápadný kluk, který ale okamžitě snědl vše, co se v jeho okolí objevilo. Dodnes si myslím, že se nejprve zamiloval do mého guláše a koblih a pak teprve do mně. PO čase jsme se vzali. A já mohla konečně začít s pravidelným vyvařováním. Manželovi a později i dětem. Měla jsem sedavé zaměstnání. Z práce jsem jela hned domů a začala tancovat kolem plotny. S vařečkou v ruce jsem byla šťastná a spokojená.


Vím už to dost dlouho


Postupně jsem proto nabírala jedno kilo za druhým. Aleš je jak „kyselina“. Ať sní cokoli, je pořád štíhlý. Já za dobu našeho manželství nabrala přes třicet kilo! Nic neříká, ale vím, že to mužovi vadí. Také proto jsem se rozhodla konečně zhubnout. Navíc mě začala bolet kolena a kyčle. Stále mám před sebou kamarádku lékařku,která mi řekla. Když budeš takhle pořád kynout, skončíš na vozíku:“ Bylo to drsné, ale pravdivé.


Jdeme do toho spolu


Druhý den, po mém běžeckém experimentu, přišel Aleš domů a tvářil se potutelně. Hned jsem věděla, že má něco za lubem. „Tak Anežko, oblékat a jde se.“ K mému velkému překvapení z předsíně přinesl nordic walking hole a na ruku mi navlékl krokoměr. Bez velkých slov a gest mi tak dal najevo, že mě v tom boji s mými špeky nenechá samotnou. Byl to krásný projev lásky. Od té doby spolu chodíme pravidelně. Přibrzdila jsem i s vařením a kila jdou pomalu dolu.


Anežka V. (58), Liberec


reklama
reklama