Sousedka nás sprostě okradla

Znala jsem Alenku odmalička a neměla jsem důvod jí nedůvěřovat. Nechali jsme se proto s manželem naprosto ukázkově napálit.

Předseda komise se tvářil naprosto nezúčastněně. „Vzhledem k tomu, že jde o tvrzení, proti tvrzení...“ Dál už jsem ho neposlouchala. Bylo mi ihned jasné, že svých 25 tisíc korun už nikdy v životě neuvidím. Tenhle občansko-právní spor jsem zkrátka prohrála. Cítila jsem se strašně mizerně. A přitom to zpočátku vypadala tak nevině.

Chudák Alenka  

Dcera mojí kamarádky ze sousedního domu byla kdysi normální hodná holčička. Chodila do školky i do školy s naším Jakubem. Znali jsme ji i naši sousedku zkrátka dlouhá, předlouhá léta.

Když dospěla, zmizela nám na pár let z dohledu. Sousedka o ní zpočátku pěla dál jen samé chvály. Pak se začala otázkám na téma, jak se má Alenka, poněkud vyhýbat. Až jednoho dne to nevydržela a rozbrečela se.

Alenka prý chudák pěkně naletěla tomu darebákovi, se kterým čeká dítě. Vzít si ji nechce a odešel od ní.

Vrátila se k mamince  

Alenka se opět nastěhovala do vedlejšího domu a brzy poté začala vozit kočárek. Žily s matkou samy dvě. Společnými silami se staraly o malého Petříka. Často jsme jim s ním pomáhali i my s manželem.

Zatím vnoučátka nemáme a už bychom si je moc přáli. Když Alena nemohla dlouho s malým dítětem sehnat práci, rozhodla se, že začne doma vyrábět šperky. Byla na to šikovná. Jenže na rozjezd svého podnikání potřebovala nějaký kapitál.

A ten ji chyběl. Když přišla s prosbou o půjčku za námi, nijak nás to nezarazilo. Brali jsme ji skoro jako naši rodinu. Vždyť jsme ji znali od narození.

Nic jsme nepodepsali  

Potřebovala půjčit dvacet pět tisíc. Souhlasila jsem, že jí je půjčíme. Manžel byl trochu nejistý. Chtěli jsme si dopřát nějakou pěknou dovolenou. Celý život jen pracujeme, staráme se o druhé.

Měla to být naše malá odměna. Ale přemluvila jsem ho. Když Alenka druhý den přišla i s Petříkem, vysázeli jsme jí peníze na stůl. Shrnula je do obálky a moc děkovala. Bude nám je splácet každý měsíc. Zatím po pětistovce.

Až se jí podnik rozjede, doplatí vše, co nejdřív. Tak jsme se domluvili. Ani nás nenapadlo sepsat nějakou smlouvu, dlužní úpis. Přece jsme si důvěřovali. Byli jsme přátele.

Čas plynul a nic se nedělo  

Alenka rozjela svou výrobu šperků. Nebyl to ovšem žádný extra job. Nakonec zjistila, že s tím díru do světa neudělá. Byla dál na mateřské. A my od ní zatím neviděli ani korunu.

První měsíce k nám chodila ještě s prosíkem, ať jí počkáme. Vždyť přece vidíme, že to s ní jde od deseti k pěti. Ale až se to rozjede… Jenže se nic nerozjíždělo. Alena už k nám přestala Petříka dávat. Vyhýbala se nám, stejně jako její matka.

Často se nám doma i zapírala. Po roce a půl manželovi ruply nervy. Tak vznikl náš občansko-právní spor. Marný a zbytečný boj. Alenka popřela, že by si od nás cokoli půjčila. A její matka jí to dosvědčila. Přišli jsme ta najednou o peníze, o iluze i o sousedy.

Tereza C, (59), Příbram

reklama
reklama