Pokud vám kamarádka, která vás podrazila, věnuje věc, kterou na sobě léta nosila, nic dobrého vám to nepřinese. Můžete se dočkat i zdravotních problémů.
Liběna byla duše zlá, která jen koukala, na kom by se přiživila a které známé by svedla manžela. Když jsem byla šťastně vdaná a na mateřské, byla u nás doma každý den. Pracovala ve stejné firmě, ovšem na daleko podřadnějším místě, než já. Chodila se ke mně radit a já ji ochotně pomáhala, někdy i dokonce dělala kus práce za ní.
Nemohla jsem uvěřit svým uším, když mi pak jedna z kolegyň volala, jak se Liběna u nadřízeného chlubí mou prací a vydává ji za svou – až se dostala tam, kam chtěla. Na mou pracovní pozici! Kam se vrátím po mateřské? Samozřejmě se jí podařilo obloudit šéfa a ten nad ní držel ochrannou ruku. A když to začala zkoušet i na mého manžela, bylo po kamarádství.
Setkání po dvaceti letech
Byla to náhoda, že jsme se po dvaceti letech potkaly na ulici. Z Liběny byla baba, snad trojnásobně široká, než jsem ji znala. „Jak to děláš,“ lísala se ke mně, „že vypadáš pořád stejně?“ Napadlo mě, že to bude tím, že jsem kromě svého zaměstnání měla zahrádku s chatou, kde bylo pořád co dělat.
Ona trávila svůj volný čas u dobrého jídla a pití, na lehátku u moře, sport byl její nepřítel a jak se přiznala, vyzkoušela i odsávání špeků. Očividně neúspěšně. „Mám pro tebe úžasný dárek!“ rozzářila se najednou. Druhý den mi přinesla ve velké tašce svůj kožený kabát, který jsem ji tak obdivovala. Už se do něho prý nevejde. Druhý den jsem si kabát vzala na sebe, abych ho vyzkoušela. Byl na mě moc těžký, kůži jsem nikdy nemusela.
Ztrácela jsem sama sebe
Hned od rána do mě lidi na ulici vráželi, nechápala jsem, co se děje. Okolí se na mě dívalo nevraživě, i když jsem se na každého usmívala. Nenapadlo mě, že by za tím mohl být ten kabát. Nosila jsem ho dál. Hodil se, bylo sychravé počasí, poprchávalo a kůže dobře chránila před chladem.
Bylo pro mě proto překvapení, když se na mě nalepily mykózy, pak viry a nakonec jsem se začala hroutit zdravotně celá. Belhala jsem se od doktora k doktoru a nikdo nedokázal říct, co mi je. Až zasáhl osud. Na vánoce jsem vyrazila k dceři, které se narodil můj první vnuk. Měla tři pejsky, kteří mě měli rádi.
Tentokráte mě ale přivítali jako nepřítele. Štěkali a nebyli k zastavení. Proběhla jsem do domu, shodila kabát a usadila se v kuchyni. Co to s těmi psy je? Přemýšlely jsme s dcerou. Najednou slyšíme vrčení a zuřivou bitku v předsíni. Když jsme vyhlédly, psi rvali kožený kabát na cucky. Zakopali jsme ty cáry na zahradě. Od té doby mám klid, zdravíčko se mi zklidnilo a lidé se na mě zase všude usmívají.
Dana (51), Praha
