V domově důchodců je nám konečně dobře

Do domova důchodců jsme se s manželem stěhovali neradi. Přišlo nám, že jdeme na popravu. Po pár týdnech jsme zjistili, že je nám tu úplně skvěle!

S naším zdravím to bylo čím dál horší. Cukrovka, vysoký tlak, dna, revmatismus. Oči slábly a nohy také. O nějakých výletech jsme si mohli nechat s manželem jen zdát! „Mařenko, měli bychom se nad sebou zamyslet.

Brzy už si nebudeme moct ani nakoupit,“ řekl mi jednou můj manžel Josef a měl pravdu. Já ale tu jeho pravdu nechtěla slyšet! Neuměla jsem si představit, že bych měla opustit domek, v kterém jsem bydlela celý svůj život.

Zdědila jsem ho po rodičích a nikdy v životě se nestěhovala. Narodily se mi tu tři děti a vnoučata sem jezdila každé léto na prázdniny. Z okna jsme měli výhled na nedaleký rybník a lesy. Měli jsme každý den to, za čím lidi jezdí kraj světa. Jenže, nad realitou se nedají oči přivírat napořád. Každý den to s námi bylo horší a horší.

Chtěla nás dát do ústavu

Nakonec nás úplně nečekaně navštívila nějaká úřednice, a vyplnila s námi papíry do domova důchodců. Prý jen tak pro pořádek! Moc jsme jí nevěřili, ale slíbila nám nějakou službu, co by nám vozila nákupy a také párkrát týdně obědy.

Bylo to skvělé, ale jen na chvíli. Manžel si totiž zlomil nohu v nártu a dostal sádru. V nemocnici si ho nenechali, ale doma být také nemohl. Vlastně mohl, ale musela jsem ho mýt v takové dětské vaničce a oblékání nám trvalo skoro celé dopoledne.

Byla to fuška! Naše děti nám sice přijely poklidit, ale věčně u nás být nemohly. Měly svých starostí dost. Někdy se stalo, že jsme měli hlad, než se k nám dostal nákup. A někdy byla v domě taková zima, že jsme museli zůstat v posteli, abychom nezmrzli. Nakonec jsem to byla já, kdo učinil zásadní rozhodnutí.

Přišlo mi, že jdu do vězení

„Josefe, takhle už to opravdu dál nejde. Za chvíli budeme všem jenom na obtíž. Odstěhujeme se do toho domova a nějak tam dožijeme! Stejně už nás nic hezkého v životě nečeká!“ oznámila jsem manželovi a ten se rozplakal.

Za celý život jsem ho takhle neviděla. Slzy se mu kutálely po vrásčitých tvářích a ruce chvěly. Byl z něho uzlíček nervů. Zoufalství z něho sálalo do všech světových stran. Nedalo se ale nic dělat. Zavolala jsem té paní na úřad a do měsíce jsme se stěhovali.

Směli jsme si vzít jen to nejnutnější. Přišlo mi, jako bych šla někam do vězení. Nebo do nějakého lágru. Byla jsem šťastná, že náš pejsek stihnul už před rokem umřít, protože vzít s sebou bychom si ho nesměli.

Přivítala nás celkem příjemná starší paní, ředitelka toho ústavu a ukázala nám osobně náš pokoj. Byla to jedna místnost s koupelnou. Celkem hezká a světlá. Na zeď jsme si směli dát naše obrázky a také skříň byla hodně veliká, tak se do ní vešlo všechno, co jsme měli z domova.

Byli na nás hodní

Večer nás čekalo první jídlo, ale my neměli chuť. Byli jsme úplně v šoku, z těch všech změn. Já si přála co nejrychleji umřít, ale před Josefem jsem to tajila, abych ho nerozrušila ještě víc, než byl.

Ráno po snídani nás přišli přivítat naši spoluvězni, jak jsem jim v duchu říkala. Byli všichni moc milý a trochu nám zvedli náladu. V poledne jsme si mohli vybrat ze tří jídel a nálada se nám zvedla ještě víc.

Další den bylo vše ještě hezčí a ten další zase. Neuplynul ani týden a začali jsme se cítit jako doma. Jako bychom tu byli už hodně dlouho! Každý den jsme se měli na co těšit. Na výlet, koncert, cvičení a dokonce i plavání. Manžel nemohl, ale já, po mnoha letech plavala v krásně teplé vodě ve velkém bazénu.

Neměli jsme váhat

Byla to taková nádhera, že jsem tomu nemohla vůbec uvěřit. „Paní Mařenko,“ oslovila mě jednou paní ředitelka a pokračovala: „Nepomohla byste nám s chovem slepiček a králíků? Chtěli bychom tady založit takový malý chov, ale moc tomu nikdo nerozumí!“ Její prosbou jsem byla úplně nadšená.

Konečně zase mohu být trošku užitečná! A tak chováme dvacet slepiček a rovných padesát králíků. Místní chlapi udělali králíkárny. I manžel jim pomáhal. V sedu stříhal jemné pletivo do dvířek a tvářil se u toho moc spokojeně! V našem novém domově jsem už rok a užíváme si každého dne! Už bychom neměnili! Jen škoda, že jsme sem nešli o trochu dřív. Ušetřili bychom si spoustu zbytečného trápení.

Marie M. (73), Liberec

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama