Když mi zemřela babička, se kterou jsem měla velmi hezký a úzký vztah, byla jsem z toho na dně. A to hlavně proto, že jsem se s ní před její smrtí nestihla rozloučit.
Bylo mi dvacet pět let, když babičce objevily zhoubný nádor. Přesto, že jí ho lékaři vyoperovali, objevily se po pěti měsících metastáze. Babička s rakovinou bojovala celých pět let. Nakonec ale ten boj prohrála.
V konečném stádiu jsem jí chodila kontrolovat jestli dýchá. Pohled na ni mi drásal srdce. Když byla babička zdravá, byla silná, plná energie, ale vlivem rakoviny a chemoterapie zhubla až na kost.
Spojily jsme se už před její smrtí
Asi rok před tím, než zemřela, byla babička hospitalizovaná v nemocnici. „Zítra mě pustí domů,“ říkala babička, když jsem jí byla navštívit. Měla jsem radost. Cestou domů jsem si řekla, že jí na přivítanou upeču její oblíbený koláč.
Ráno jsem si zaběhla do potravin pro potřebné suroviny a kolem desáté jsem se pustila do práce. Těsto už jsem měla skoro zadělané, když se mi náhle udělalo špatně. Začala se mi motat hlava, pálilo mě na hrudi a bez důvodu jsem se rozbrečela.
Hned jsem věděla, že se stalo něco zlého. Asi hodinu nato zazvonil telefon. Volali z nemocnice. Sestra mi říkala, že babičku bohužel nepropustí, protože se jí udělalo hodně zle a zachránili jí jen tak tak. Zajímavé bylo, že k tomu došlo ve stejnou chvíli, kdy bylo zle i mě.
Probudila jsem se uprostřed noci
Uběhl asi měsíc a babičku měli konečně pustit z nemocnice. Vracela jsem se zrovna domů, když kolem mě projelo tety auto. Zaplavil mě nepříjemný pocit a sevřel se mi žaludek.
Věděla jsem, že je zle. Teta otevřela dveře a řekla mi, že babičky stav se prudce zhoršil a domů, že už nepůjde. Prý jí zbývá jen pár dnů. Stála jsem na místě, v šoku, neschopná se pohnout. Ten den už jsem neměla sílu jít do nemocnice.
Chtěla jsem tam jít hned druhý den ráno. V noci jsem měla děsivý sen, ze kterého jsem se probudila úplně zpocená. Bylo krátce po druhé hodině. Srdce mi bušilo. Věděla jsem, že babičku živou už neuvidím. Druhý den mi v nemocnici řekli, že zemřela ve spánku, kolem druhé hodiny.
Obklopilo ji bílé světlo
Krátce po pohřbu babičky se mi zdál další sen. Byla jsem malá holka, a při hře venku jsem si roztrhla rukáv u svetru. Běžela jsem za babičkou, která mě začala utěšovat, že to nic není, a hned mi svetr zašila.
Pak mě objala a říkala mi, jak mě má ráda, ale že už se mnou nemůže být, že nastal její čas. Babička v tom snu byla silná jako když byla zdravá, ale pak náhle začala hubnout a postupně se vytrácet. Nakonec za ní v dálce začalo zářit jasné bílé světlo, které ji celou obklopilo, až z ní zbyla jen silueta.
Pak jsem se probudila. Dodnes nevím, co přesně to mělo znamenat, ale myslím si, že se tak se mnou babička přišla rozloučit, když jsme to nestihly v době, kdy ještě byla naživu.
Anna M. (43), Plzeň
