Když mi před časem zemřeli oba prarodiče, jela jsem do jejich domku, abych tam poklidila. Po pár minutách jsem začala mít pocit, že tam nejsem sama.
Babičku s dědečkem jsem měla velice ráda. Bydleli v malém domku ve vesnici v severních Čechách, kam jsem za nimi často jezdila i v době, kdy už jsem byla dospělá.
Vždy jsem si s babičkou u odpoledního kafíčka a domácího jablečného závinu ráda popovídala. Často vzpomínala na staré časy a mě bavilo její historky ze života poslouchat, i když jsem některé z nich znala už nazpaměť.
Občas jsme si i s dědou zahráli nějaké stolní hry. Byli rádi, že jim sem tam dělám společnost, a já se zase těšila z jejich přítomnosti, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že čas neúprosně běží a nebudou tu věčně. Bohužel nakonec oba odešli dříve, než bych si bývala pomyslela.
Odešli krátce po sobě
Jako první zemřela babička – maminka mojí mámy. Nebylo to úplně nečekané, protože už měla svůj věk a často ji trápily stařecké nemoci. Měla cukrovku a nemocné srdíčko. Děda zůstal sám a bylo na něm znát, jak moc mu babička chybí.
Slábl a chřadl den po dni. Já jsem byla přesvědčená, že žalem a steskem. Zdravotně na tom totiž byl i ve svých dvaaosmdesáti letech celkem obstojně. Přesto jsme po dvou letech strojili další pohřeb. Dědeček zemřel ve spánku u sebe doma.
Domek zůstal opuštěný
Dlouho nebylo jasné, co s domkem po prarodičích uděláme. Rodina ho prodat nechtěla, ale ani se nenašel nikdo, kdo by v něm chtěl bydlet. Tak jsme to zatím nechali volně běžet.
Byt podělila coby jediná dcera moje máma. Dala mi od něj klíče a požádala mě, abych tam čas od času zajela, zalila kytky, posekala zahradu, vyvětrala a trochu uvnitř poklidila.
Náhoda rozhodla
Dny běžely a já nemohla nějak sebrat vnitřní sílu, abych do domku, ve kterém jsem toho tolik prožila a kde na mě dýchaly vzpomínky v každém koutě, zajela. Nakonec mě tam ale zavála náhoda.
Koupila jsem synovi kostým na karneval, který potřeboval opravit, jenže můj šicí stroj se rozhodl stávkovat. Vzpomněla jsem si, že babička jeden funkční doma měla, protože šila ráda a docela často.
Sedla jsem tedy do auta, že zajedu opravit kostým do domku prarodičů. Měla jsem v plánu s tím rovnou spojit i zalévání květin a malý úklid.
Pocity nostalgie
Když jsem do domku vešla, cítila jsem z něj babičku. Měla takové stařecké pižmo. Šla jsem rovnou k šicímu stroji, který měla na stole v rohu obývacího pokoje. Moji pozornost ale náhle upoutaly uvadající květiny.
Vrátila jsem se proto do kuchyně, natočila jsem vodu do konvičky, obešla jsem celý domek a všechny kytky zalila. Také jsem pootvírala několik oken, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch.
Hluk v obýváku
Když jsem se vrátila k šicímu stroji, měla jsem zvláštní pocit, že je něco jinak. Začaly mi padat oči únavou, a tak jsem vstala a šla si připravit kávu. Stála jsem v kuchyni a čekala jsem, až se uvaří voda, když tu jsem zaslechla rány.
Běžela jsem do obýváku a s otevřenou pusou jsem zírala kolem sebe. Všechny obrazy, na které moje máma kdysi nakreslila prarodiče, popadaly na zem. Ostatní obrazy, například s květinami nebo zvířaty, však zůstaly na stěně.
Šicí stroj se rozběhl
Klekla jsem si a spadané obrazy posbírala. Hlavou se mi honilo, zda a co se mi tím kdo snaží říct. Nebyla to zcela jistě náhoda, že spadly zrovna tyto obrazy. Šla jsem si zalít kávu, ale sotva jsem dorazila do kuchyně, moji pozornost upoutal další zvuk.
Šicí stroj se sám pustil. Je pravdou, že do zásuvky jsem ho stihla dát, než jsem se šla věnovat květinám, přesto to bylo divné. Sotva jsem k němu usedla, sám se vypnul.
Pohlazení po rameni
Nechápala jsem, co se děje, ale musím přiznat, že mi to nahánělo hrůzu. Ale to jsem ještě netušila, co přijde vzápětí. Chvíli nato jsem na pár vteřin ucítila, jako by kolem mě někdo prošel a pohladil mě po rameni.
Přitom jsem zaslechla, jak někdo pronesl mé jméno. Jsem si jistá, že ten hlas patřil babičce. Místo toho, abych vzala nohy na ramena a utíkala z domku rychle pryč, jsem zůstala sedět na židli a ten moment jsem si užívala. Určitě to byl jeden z prarodičů.
Cítím, že jsou stále se mnou
Najednou jsem věděla, že se mi nic stát nemůže. Neměla jsem pocit, že bych byla v nějakém nebezpečí nebo ohrožení života. Právě naopak – cítila jsem jen obrovskou lásku.
Když jsem opravila synův kostým, poklidila jsem a měla se k odchodu, tak jsem ve dveřích z náhlého popudu zašeptala: „Ahoj, babi a dědo, brzy zase přijdu.“ Jako na znamení problikla žárovka v chodbě.
Když jsem se do domku další týden vrátila, všude bylo rozsvíceno. Věřím, že duše milovaných prarodičů tam stále bydlí a já se těším na každou svou další návštěvu u nich.
Pavlína D. (50), severní Čechy
