Tak dlouho jsme si přáli déšť a žehrali na sucho, až jsme měli vody doopravdy víc než dost. A nebyl to vůbec žádný blahodárný deštíček.
Snažím se od sebe odlepit několik fotografií. Jsou to ty z Milánkových čtvrtých narozenin. Ty bych vážně oplakala. Naštěstí se je podařilo zachránit. I tak nám vodou odplavalo tolik vzpomínek. Celé kusy života. Naštěstí jsou to jen vzpomínky. Ale mohlo být ještě hůř.
Začalo to po půlnoci
Konečně jsem usnula. Byl to náročný víkend. Celé dva dny propršelo. Vystřídaly se prudké bouřky, kroupy i vytrvalý déšť. Měli jsme u na návštěvě tři vnoučata a v takovém počasí je zabavit, bylo vážně hodně náročné. Jsou totiž jak z hadích ocásků, chvíli neposedí. Teď ale konečně v klidu spinkali v horní ložnici a já mohla také v pohodě usnout.
Hučelo to jako Niagara
Probudil mě strašlivý hukot. Co to je? Teprve po chvíli mi došlo, že to hučí voda, která se valí nejen po naší silnici, ale už i domem. Zděšeně jsem vykřikla. Manžel se probudil a posadil se na posteli s nechápavým výrazem v obličeji. Jen ale spustil nohy na zem, zděšeně vykřikl. Voda, to je voda! Vyskočil a začal zmateně pobíhat po domě. Probudily se také děti a začaly plakat. V domě nesvítila elektřina. Byla tma, hrozný hukot vody, chvíle hrůzy a zmatku.
Už nikdy víc
Nekonečně dlouhé se zdály být těch pár minut než pro nás přijeli hasiči. Mezitím už voda unášela z našeho domu vše, co bylo volně položené. Manžel začal těžce dýchat a děti byly k neutišení. Myslelal jsem vážně, že to nepřežijeme. Držela jsem křečovitě vnoučata v náručí, dokud mi je hasiči neodebrali a neodnesli do bezpečí. Hůř na tom byl můj manžel. Zřejmě z toho rozčilení dostal infark a jel rovnou do nemocnice. Máme poničený dům, některé věci nám odnesla voda. Ale žijeme. To je hlavní. A snad už to nebudeme muset nikdy zažít.
Eva S. (63), jižní Morava
