Potkali jsme se v Bulharsku. Byla jsem na dovolené s kamarádkami, a tak jsme si těch několik dní užívaly plnými doušky. Všude bylo plno nádherných, ztepilých Bulharů, kteří rozhodně nedělali ostudu svému slavnému předkovi Spartakovi. Bylo k vzteku, že právě na mě se nalepil tento postarší muž. Podle postavy to nebyl žádný udatný gladiátor a hlavu mu nezdobily kudrny, ale holá lebka. Nechápala jsem sama sebe, proč se s tím člověkem bavím. Černá kožená bunda a tetování na rukou mu na věrohodnosti nepřidaly. V jeho očích ale bylo něco, co mě fascinovalo. Dokázal hladit pohledem. Když jsem se do nich zahleděla, plula jsem vesmírem na létajícím koberci. Po návratu do Čech se mi začalo po tom člověku stýskat. Zjistila jsem až dodatečně, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Byl zábavný, ale nikdy nehovořil o sobě a svém životě. Byla jsem zaskočená, když najednou stál před mou prací. Byl to muž činu, a tak mu stačilo i těch málo informací, co o mě věděl. Ostatně tolik kadeřnictví v našem malém městě zase nebylo.
Stovky kilometrů
Hodně jsem o Bobim vyprávěla, ale nikomu jeho fotky neukazovala. Vymýšlela jsem si a jeho vzhled upravila k obrazu svému a podle své fantazie. Najednou tu ale byl, a to nebylo příjemné. Hlavně ho nesmí nikdo vidět, říkala jsem si. Zejména mí rodiče ne, takový „poděs“ by nepřežili. To by byla ostuda, kdyby se můj vztah provalil. Proto jsem souhlasila s jeho nápadem vzít si několik dní volno a vyrazit k jeho známým do Německa. Nemohla jsem se dočkat, až budeme za hranicemi mého města a raději i okresu, aby nás někdo nezahlédl. Uháněli jsme na jeho silném rychlém stroji dálnicí a mířili k francouzským hranicím. Do Francie jsme však nedojeli, jeho cesta směrovala do jednoho z velkých německých měst. Ubytovali jsme se v hotelu a spěchali za jeho známými.
Šílená žárlivost
Nebylo mi rozhodně příjemné, když se k němu s otevřenou náručí a velkým nadšením přihnaly dvě nádherné, štíhlé, exotické krásky. Ebenově černé dlouhé vlasy zdobily snědé tváře nádherných rysů, velké oči jim zářily jako hvězdy. Celá duše se mi v těle zachvěla nenávistí, měla jsem na sebe vztek, že se nemohu tomu stavu ubránit. Bylo to silnější než já. Jak vůbec můžu na takového chlapa žárlit? A co na něm ty dvě holky vidí? Nemohla jsem ani mluvit, jak mě ten pocit dusil. Tulily se k němu s takovou láskou, oňuňávaly ho, smály se a on je poplácával po zadečku. Bylo toho na mě moc. Slyšela jsem sama sebe, jak říkám, že toho mám dost. Vrazila jsem mu facku, na kterou nikdy nezapomněl, a běžela ulicí k hotelu. Přes slzy jsem neviděla. Do někoho jsem vrazila, zakopla o psa na vodítku a málem vběhla pod auto. Co na mě řidič křičel, jsem naštěstí nerozuměla. Vrazila jsem do pokoje a zuřivě bušila polštářem, na kterém jsme ještě před chvílí šťastně vyspávali.
Pochopil, že ho miluju
Bouchal na dveře, abych otevřela. Musel mě hodně přemlouvat. Slyšela jsem, jak se ty dvě nádhery na chodbě chichotají, a to mě rozzuřilo ještě více. Ječela jsem a nechtěla nic slyšet. Až ve chvíli, když mi došel dech a na několik vteřin jsem ustala v žárlivém běsnění, křikl přes dveře: „Jsou to moje dcery, miláčku!“ Tomu jsem nemohla uvěřit. Ale bylo tomu tak. Ukazovaly mi jedna přes druhou své pasy, na kterých skutečně figurovalo Bobiho jméno.Styděla jsem se za sebe. Ale můj Bobi to vzal s velkým pochopením. I tu facku mi odpustil. Stála mu prý za to. Díky mé hysterické scéně totiž poznal, že ho miluju. Jeho životní příběh mě zasáhl. Lékaře by v něm nikdo nehledal. Přesto patřil mezi velmi nadějné bulharské chirurgy. Oženil se z lásky, narodily se mu dvě krásné dcery, a protože si přál i syna, zkusili se ženou třetí dítě. Bohužel synek se narodil těžce postižený. Vzápětí zemřel, a několik dní po něm i jeho milovaná žena. Bobi řešil své neštěstí tak, že se odstěhoval s dcerkami do Belgie. Stal se z něho vynikající lékař světového formátu, a dokázal i vychovat obě dcery. Když jsem je potkala, studovaly v Německu vysokou školu.
Konečně syn!
Do rodného Bulharska se vrátil až po patnácti letech. Za vydělané peníze chtěl ve své zemi založit sanatorium a lázně. Už nevěřil, že ještě někdy potká ženu, se kterou by dokázal žít a založit rodinu. A já přišla. Dnes je Bobi už osm let můj manžel. Dočkal se své soukromé praxe a dál na sobě pracuje. A co více? Osud mu dopřál vytouženého syna. Davídkovi je šest a dělá nám jen radost. Navíc obě Bobiho dospělé dcery založily rodiny a každé z nich se také narodil syn. A Bobi si všech tří chlapečků užívá. Do Německa za nimi jezdíme na Vánoce a oni k nám do Bulharska v létě, aby si užili moře.
Mirka (52), Tábor
