Když před léty zemřel můj muž, nechala jsem u nás v bytě i na chalupě, vše tak, jak to opustil. Vydrželo to tak 16 let. Najednou je vše jinak a já se s tím nedokážu smířit.
Stojím tu nad hromádkou věcí, které moje nevlastní dcera vysypala ze skříně na zem. Tuhle košili nosil Zdeněk tak rád. A byl pak celý nešťastný, když si ji pokecal kečupem. A tady je celá halda odborných časopisů. Ty po večerech studoval, aby našel další inspiraci na to, jak zvelebit tuto chatu.
Místo naší lásky
Zdeněk byl o 25 let starší, čerstvě rozvedený a mně po delší době zkrachoval další beznadějný vztah. S chlapy svého věku mi to zkrátka nefungovalo. Zato do toho neuvěřitelně galantního a vtipného zralého muže jsem se okamžitě zamilovala. Začínal tehdy právě stavět chatu a já tam začala jezdit s ním. Bylo to naše hnízdečko lásky.
Nikdo o ni neměl zájem
Na chatě jsme se Zdeňkem trávili veškerý svůj volný čas a dost jsme se tam i nadřeli. Ale ohromně nás to bavilo. Brzy jsme se také vzali a svatební hostina se samozřejmě konala tam.
Přijely na ni o obě Zdeňkovy dospělé děti. Chovaly se ke mně velice přátelsky. Bohužel ježdění na chatu, i když měly samy malé děti, je nijak nelákalo. Zdeňka to moc mrzelo.
Bolest byla strašlivá
Pak Zdeňka postihl infarkt a brzy na to druhý. Prožili jsme spolu krásných deset let a najednou jsem byla sama. Zdeňkova rodina mě však vzala mezi sebe a já se necítila opuštěně. Na chatu jsem dál jezdila a snažila se ji udržovat.
Cítila jsem se tam ze všeho nejlépe. Všude jsem viděla manžela, cítila jeho vůni, dotýkala se jeho věcí. Jeho děti tam dál nejezdily, a tak jsem si z toho udělala takové Zdeňkovo muzeum.
Vnouček zamíchal kartami
Pak se ale mužově vnučce Tereze narodil malý Vašík. Tereza chtěla trávit s miminkem mateřskou na chatě na čerstvém vzduchu. No a tak se tady začalo pořádně smýčit. Zdeňkova dcera s vnučkou nemilosrdně vyhazovaly tolik let zakonzervované věci.
Všechny moje relikvie s láskou opatrované skončily v kontejneru. Je mi to hrozně líto, ale chápu, že je to tak má být. A Zdeněk by měl určitě radost, že chata konečně ožije dětským smíchem.
Eva U.(61), Aš
