Myslela jsem, že rozvod je největší pohroma, která mě potkala. Pletla jsem se. Další velká katastrofa mi ale nakonec přes všechno zlé přinesla hlavně to dobré.
Naše manželství vypadalo na rozvod už dlouho. Za těch dvacet společných let už leccos vyprchalo. Děti nám odrostly a my si uvědomili, že poslední roky, už jsme žili zřejmě jen pro ně.
Vyplňovaly většinu našeho času a tvořily hlavní téma našich konverzací, což není dobře. Děti totiž brzy vyletí z hnízda a vy zjistíte, že už si najednou nemáte, co říct. Tak, jako se to stalo nám.
Je to konec?
Když jsme se s Lumírem brali, byla to láska jako trám. A co z toho zbylo? Naše názory i životy se začaly rozcházet. Já jsem chtěla dál žít poklidný domácký život a v mém manželovi se probudil spící dobrodruh, který chce na stará kolena procestovat svět. Proto, když přišel s žádostí o rozvod, nepřekvapil mě.
Pochopitelně jsem se snažila ještě náš vztah zachránit, ale jak slepit něco, co je rozbité na milion kusů? Nepomohl nám ani čas. S rozvodem jsem nakonec souhlasila, a měla jsem pocit, že jsem prohrála svou největší bitvu. Nevěděla jsem, co si počnu.
Jak začít znova, když mi padesátka klepe na dveře? Jak se v prázdném domě vyrovnat se samotou? Jak to říct dětem? Když jsme podepsali rozvodové papíry a Lumír se odstěhoval, sesypala jsem se na podlahu a přemýšlela, jak s touhle životní katastrofou naložím.
Život sám mi ale posléze ukázal, že ta pravá katastrofa teprve přijde. Náš domek, ve kterém jsme přes dvacet let žili, vychovali dvě děti a chtěli si užívat stáří, stojí hned na břehu potoka. Romantická scenérie, jako z pohádky, říkala jsem si vždycky.
Krásné to je, ale jen do té doby, než přijdou takové přívalové deště, jaké přišly to léto. Příšerný hukot mě vzbudil uprostřed noci, když jsem seběhla do přízemí, před očima jsem měla scénu z hororu.
Všude byla voda a stále se valila další. Nevěděla jsem, co dělat a první, komu jsem chtěla zavolat, byl Lumír. Během chvíle byl u mě, takovou starost a ustrašenost v jeho očích jsem dlouho neviděla.
Společnými silami
„Jsi v pořádku?“ řekl a objal mě. Rozvod nerozvod, pořád nám na sobě záleželo. V dalších dnech jsme společně vyklízeli následky bleskové povodně. Tahle přírodní katastrofa nám paradoxně ukázala, že naše manželství ještě není ztracené. Fungovali jsme jako skvělý tým, tak jako celý život.
Dávali jsme společnými silami dohromady nejen náš dům, ale také náš vztah. A to se nám nakonec podařilo. Uvědomili jsme si, že patříme k sobě. Rozvodové papíry jsme roztrhali a za pár měsíců oslavili výročí naší svatby.
Dagmar (55), východní Čechy
