Zarputilost ke sportu se mi vyplatila

Podobně jako desítky dalších lidí, i já jsem propadla současnému trendu běhání. Chtěla jsem si zlepšit fyzičku a zhubnout do plavek. Jenže jsem trochu přecenila svoje síly.

Koncem února jsem si dala předsevzetí. Třikrát do týdne budu chodit večer běhat. Poblíž domu mám hned dva velké parky a jeden malý lesík, takže o terén nebylo nouze. Koupila jsem si běžecké boty a nové pěkné sportovní oblečení a odhodlaně jsem vyběhla.

Míchal mi výborné šťávy

Ze začátku jsem oběhla ani ne jedno kolečko a měla jsem dost. Postupem času se ale moje kondice vylepšovala a já jsem přidávala na metrech, později i na kilometrech. Vždy jsem si vytyčila trasu, kterou poběžím, a svůj výkon jsem pokaždé završila vitaminovým smoothie nápojem ve fresh baru, který nedávno otevřeli v naší ulici.

Zdejší obsluha si na moje pravidelné pozdní návštěvy těsně před zavíračkou brzy zvykla. Kromě příjemné mladé slečny, tak byl také jeden velmi sympatický a milý muž. Byl vysoký, na očích měl brýle s černými obroučkami a mohlo mu být kolem pětatřiceti.

Podle jmenovky připíchnuté na prsou jsem věděla, že se jmenuje Ivan. Zdálo se, že naše sympatie jsou vzájemné. Pokaždé, když jsem do krámu přiběhla, měl pro mě Ivan připravený nápoj a krásně se na mě usmíval.

Občas mi, prý jako pozornost, přihodil i proteinovou tyčinku. Kromě pár klasických frází jsme spolu ale bližší kontakt nenavázali. To přišlo až později, když se mi stala ta nehoda.

Překvapení v nemocnici

Ten večer jsem stejně jako jindy vyběhla do nedalekého lesíku. Vyklusala jsem po mírném kopci a chtěla přeběhnout silnici, když se mi zničehonic zatmělo před očima. Kromě tmy si nic víc nepamatuji.

Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mě stála sestra Adéla a starostlivě si mě prohlížela. „Co se stalo?“ zeptala jsem se a oči mi spočinuly na váze s obrovskou kyticí, která stála na stolku u dveří pokoje.

„Zlatíčko, asi sis nasadila moc velkou zátěž. Prý ses zničehonic skácela k zemi. Naštěstí se ti nic vážného nestalo. Máš jen několik pohmožděnin a slabý otřes mozku. Musíš trochu zvolnit a budeš zase v pořádku.

“ Zbytek toho, co sestra říkala, šlo mimo mě. Přemýšlela jsem, od koho jsou asi ty kytky. Pak někdo zaklepal na dveře.

Pečuje o mě každý den

„Dále,“ křikla jsem. Předpokládala jsem, že to bude doktor nebo sestřička. Ve dveřích se však objevil Ivan. V ruce držel proutěný košík plný dobrot a usmíval se na mě. „Ahoj. Jsem moc rád, že jsi v pořádku,“ řekl a postavil ho na stůl.

Adéla ukázala na Ivana. „To je ten muž, co tě našel a zavolal záchranku.“ Pak vstala a po anglicku se z pokoje vytratila. Ivan si ke mně sedl a chytil mě za ruku. Rozpačitě jsem se usmála. „Jsem ráda, že tě vidím.

Ty květiny jsou od tebe?“ Ivan přikývl. Povídali jsme si, dokud ho sestřička nevypakovala. Druhý den přišel zase, a další taky. Po čtyřech dnech mě z nemocnice odvezl k sobě domů. „Chci se o tebe postarat,“ řekl a stará se o mě doteď.

Michala N. (36), Praha

reklama
reklama

Komentáře