Zase jsem se cítila vážně milovaná

Manžel ode mne odešel ze dne na den. Ten šok vám nedokáži ani popsat. Žila jsem v domnění, že máme dobré manželství a že se s manželem máme stále rádi. Vše ale změnila jediná věta!

Snad bych se s tím, že má můj muž milenku vyrovnávala lépe, kdyby to přišlo pozvolna, kdybych se na tu situaci mohla připravit. Ale tuto skutečnost jsem se dozvěděla díky anonymu. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Jednou odpoledne po příchodu z práce jsem ve schránce našla anonymní dopis, který mi v jedné větě sdělil, že manžel má milenku. Když jsem ho večer Mirkovi ukázala, stále ještě jsem byla přesvědčená, že je to buď hloupý omyl nebo žert.

Prozrazenou nevěru přivítal!

Jeho reakce mě naprosto odrovnala a v minutě mi zničila celý život. „Víš Miládko, jak se mi právě ulevilo? Už dlouho jsem se ti chtěl přiznat. Magdu miluji a chci se rozvést,“ řekl, naházel si věci do kufru a během chvíle byl pryč. Tak rychle a nečekaně skončilo naše jedenadvacetileté manželství. Měla jsem na srdci tolik otázek.

Chtěla jsem vědět co to je za ženu, co jsem udělala špatně a jestli si to nechce rozmyslet… Kde se mohla stát tak hrozná chyba, že mě můj muž dokázal z minuty na minutu opustit, aniž by se zamyslel, co to udělá se mnou. Jen proto, že jeho nová láska je o polovinu mladší než já, zahodil vše, co jsme spolu prožili?

Vykašlal se i na syna

Nechápala jsem, že ho nezajímá ani náš syn. Náš skoro dvacetiletý syn Martin se zrovna dostal na vysokou školu. Kolikrát jsme si s manželem plánovali, co vše spolu podnikneme, až naše dítě vyletí z hnízda. Takovou jsme měli radost, že se Martin dostal na první pokus na právnickou fakultu. Dokonce jsme to spolu oslavili na večeři v restauraci.

Teď jsem na vše zůstala sama. Dění kolem sebe jsem příliš nevnímala, jen jsem se samozřejmě snažila co nejlíp starat o Martina, který naštěstí stále bydlí doma, i když chvíli uvažoval o spolubydlení s kamarády. To mě asi v té době drželo nad vodou. Vlastně jsem fungovala trochu jako robot. Tahanice kolem rozvodu mě ničili.

Hezké večery ve třech

Martin si samozřejmě udělal ve škole nové přátele a čas od času někoho přivedl i domů. Nejčastěji nás navštěvoval Martinův kamarád Dan. Učili se spolu. Dan byl ve škole machr a Martin z něho byl nadšený. Měla jsem radost, že má takového přítele. Byla jsem vděčná, že alespoň můj syn je v pohodě a klukům jsem k učení nosila různé dobroty.

Dan byl sympaťák a někdy zůstal i na večeři a pak jsme si všichni tři občas udělali hezký večer, kdy jsme si třeba pustili film nebo si jen tak povídali. Byly to jediné chvíle, kdy jsem zapomněla na své trápení.

Samotu jsem nezvládala

Až jednou Martin odjel se svým otcem na hory, a tak jsem se cítila ještě osamělejší než obvykle. Večery pro mne byly stále těžké. Někdy jsem je celé probrečela. Jindy šla spát se slepicemi. A někdy jsem si dokonce sama otevřela lahev vína, což bych dřív nikdy neudělala.

A tak jsem si jednou večer popíjela víno a snažila se sledovat nějaký nudný film co zrovna běžel v televizi. Najednou se mi zdálo, že něco ťuká na okno. Lekla jsem se, že jsem snad už tak opilá, že mám halucinace.

V tu chvíli se ale zase ozvalo: Ťuk, ťuk, ťuk. Na mé okno opravdu dopadaly kamínky. A tak jsem se šla podívat, cože se to děje. Opravdu mě vůbec nenapadlo, že by ty kamínky házel někdo kvůli mně.

Nevěřila jsem svým očím

Pod oknem stál Dan. Napřed jsem vůbec nechápala o co jde. On přece věděl, že je Martin pryč. Co může Dan tak pozdě chtít? Ale protože jsem si ho moc vážila, mému synovi obětavě pomáhal s učením a vždy byl moc slušný, pozvala jsem ho dál.

Udělala jsem kávu a chvíli jsme mluvili o počasí. Proč přišel ale stále neříkal. Nakonec jsem mu nabídla i víno, protože mi bylo trapné, že sama mám nalito, ale hovor byl jen nezávazný a v podstatě o ničem.

Když jsem mu už asi počtvrté poděkovala za to, co dělá pro Martina a už jsem opravdu nevěděla, co říci, aby řeč nestála, náhle se rozloučil a odešel. Dívala jsem se za ním z okna a nic jsem nechápala. Byla to opravdu zvláštní návštěva! O dva dny později ale přišel zas.

Na první pohled

Když jsem otevřela, stál za dveřmi celý rudý a v ruce držel růži. V tu chvíli jsem všechno pochopila, už ani nemusel nic říkat. Pozvala jsem ho dál a uvědomila jsem si, že moje barva v obličeji bude asi podobná té růži, kterou mi donesl. Proboha, vždyť je to spolužák mého syna! „Připadám si hrozně trapně, ale já si opravdu nemohu pomoci,“ vysoukal ze sebe.

„Zamiloval jsem se do tebe, Milado. Žádná jiná mě nezajímá. Vím, že máme mezi sebou velký věkový rozdíl, ale to mě nevadí!“ chrlil ze sebe. „Zamiloval jsem se do tebe hned napoprvé, když jsem tě viděl!“ Nějakou dobu s tím bojoval, pak si uvědomil, že se s tím válčit nedá.

Zamotal mi hlavu!

„Vím, že se ti musím zdát šílený a že mě teď nejspíš vyhodíš, ale já ti to musel říci,“ pokračoval. Jenomže to bylo to poslední, co by se mi chtělo v tu chvíli udělat. Jeho obdiv mi neuvěřitelně lichotil. Poslouchat, jak jsem hezká, přitažlivá a chytrá… Něco tak hezkého mi už dlouho nikdo neříkal. Byl to balzám na moji bolavou duši.

Sice jsem se v koutku duše styděla a uvědomovala jsem si nestandardnost té situace, ale sílu ho vyhodit jsem neměla. A tak místo, abych jako ta rozumnější vysvětlila Danovi, že náš vztah je nerealizovatelný a ať si najde děvče svého věku, tetelila jsem se blahem a propovídala s ním celý večer.

Došlo i na pár důvěrností, ale nic vážného. Párkrát mě pohladil po vlasech nebo po ruce. Moc jsme se spolu nasmáli. Tak krásný večer nepamatuji. Navíc jsem si konečně všimla, jak moc pěkný kluk Dan je.

Co když příště neřeknu ne?

Hned po jeho odchodu mi pípla sms, kde mi děkoval za nádherný večer. Od té chvíle jsem jako malá holka. Píšeme si celé dny a já se nemohu dočkat další krásné zprávy. Vím, že náš vztah by byl nepřípustný, že nemá budoucnost a že by nás všichni odsoudili. Navíc nevím, jak přijal syn, že se mu matka zamilovala do kamaráda.

Asi by ho to ranilo a po rozvodu by to byla další rána. Ale já si vůbec nemohu pomoci. Úplně jsem jeho kouzlu propadla a jen díky němu se mi daří najít v životě zase nějakou radost. Těším se na další setkání s ním, ale vím, že bychom neměli být sami, protože se bojím, že příště již nedokáži odolat.

Milada H. (54), Praha

reklama
reklama

Komentáře