S bráchou jsme jako malí milovali záhady a taky jsme věřili na zakopané poklady. Jeden jsme dokonce našli. Pak ale záhadně zmizel a objevil se až o několik let později…
Které dítě nevěří na hodné víly, zlé duchy a zakopané cenné poklady? My s bráchou Ludvíkem byli jejich hledáním doslova posedlí. Kdykoli jsme byli u dědečka a babičky na chalupě, pátrali jsme po nich v tamních lesích. Věřili jsme, že nějaký jednou určitě najdeme.
Potají jsme se vykradli ven
Byla zrovna Svatojánská noc, když Ludvíka napadlo, jít s baterkou v ruce prozkoumat prostranství u nedaleké zříceniny. „Ségra, dneska je magická noc, navíc rodiče i s dědou a babičkou jsou vedle u sousedů, takže si ani nevšimnou, že jdeme pryč,“ říkal brácha a oči mu svítily vzrušením.
Nejdřív se mi moc nechtělo, trochu jsem se bála, ale Ludvík mě přemlouval tak dlouho, až jsem nakonec souhlasila. Vylezla jsem z postele a oblékla si tepláky a mikinu. Kolem desáté večer jsme se s bráchou s baterkami v rukách nepozorovaně vykradli z chalupy.
Šli jsme za světlem
„Psst,“ okřikoval mě tiše bratr, když jsme se blížili kolem sousedních domků. Za pár vteřin jsme už byli na odlehlé cestě. Široko daleko nebylo živáčka. „Vidíš to,“ zvolal bratr nevěřícně a ruku natáhl před sebe.
Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval. „Páni!“ vyjekla jsem. Na rozcestí pod hřbitovem svítilo zelené světýlko. „Pojď honem,“ řekl brácha. Pak mě čapl za ruku a vyrazili jsme na místo. Světýlko tam skutečně bylo.
Poskakovalo v blízkosti stromu, který byl v okolí populární díky svému oběšenci.
Vykopali jsme starodávnou truhlu
Pod stromem ležel mohutný kámen. „Pod ním určitě bude poklad,“ prohlásil přesvědčeně bratr. Zelené světýlko kmitalo kolem balvanu. Brácha si dřepl na bobek a začal kolem kamene hrabat hlubokou jámu.
Po chvilce narazil na něco tvrdého. „To bude ono!“ zaradoval se. Jeho nadšení se přeneslo i na mě, tak jsem si klekla vedle něj, abych mu s hrabáním pomohla. Za chvíli už jsme z jámy tahali malou těžkou truhlu.
Vyděsil nás strážce pokladu
S bratrem jsme drželi truhlu v rukou a nahlas spekulovali, co v ní asi bude. Na truhle byl malý zámek. Bratr nahmatal v hlíně ostrý kámen. „Budeme ji muset rozbít!“ rozhodl Ludvík a já nadšeně souhlasila.
Býval by to udělal, kdyby se nám nad hlavou neozval chraplavý mužský hlas. „Nesahejte na to! Běžte pryč a nevracejte se!“ Vyděšeně jsme se otočili za hlasem. Nikdo tam však nebyl. Jen nad našimi hlavami se vznášel mlžný opar. Že by to byl duch, co střežil poklad?
Poklad se k nám po letech vrátil
S bratrem jsme na nic nečekali. Nechali jsme truhlu truhlou a upalovali domů. Druhý den dopoledne jsme se na to místo vrátili. Po jámě a truhle ani památky. Jáma byla čerstvě zaházená a truhla zmizela.
Ještě podivnější však bylo, že jsme tu truhlu objevili asi před rokem, když jsme vyklízeli chalupu poté, co babička s dědečkem zemřeli. Dodnes je nám záhadnou, kde se tam vzala…
Soňa M. (40), Jičín
