Rodina mé dcery určitě není jediná, kterou pandemie zasáhla. Zeť dělal provozního v hotelu, a přišel o práci ze dne na den. Jenže nepracuje ani po roce a vše táhne dcera!
Jeho šéf nepatřil k nejserióznějším a všechny své zaměstnance propustil s tím ať jdou na úřad práce nebo na nemocenskou a že až se hotely zase otevřou, nabere všechny zpět. Nikdo ale netušil, že to bude trvat déle než rok.
Majitel je podrazil
Zpočátku nás nenapadlo, že by Milan mohl přijít o práci na tak dlouho. Navíc jsme se až časem dozvěděli, že slušnější zaměstnavatelé si své zaměstnance ponechali, i když jim třeba platili mzdu nižší. Věděli jsme o bývalém Milanově šéfovi, že byl „stará struktura“, k hotelům přišel bůh ví jak a dobrým chováním také neoplýval.
Když má ale člověk děti a rodinu, je vděčný za stálý příjem a nehledá „blechy“!. Další problém ale byl, že mu majitel dlužil dvě mzdy, stále se vymlouval a vyplacení oddaloval.
Peníze začaly docházet
Je jasné, že nejistota nikomu nepřidá. „Nechci si ho proti sobě poštvat,“ říkával Andree, když na něj dcera uhodila, že takhle to dál nejde, že jim dochází úspory a ona neví, z čeho budou další měsíc žít. A tak si alespoň zpočátku občas našel brigádu. Po nějaké době ale přestával mít zájem o cokoliv.
Napřed se vymlouval, že alespoň může dohlížet na děti, které se učily doma, ale o to ony už dávno nestály. Starší vnučka Denisa je na střední škole a mladší Lucinka byla v deváté třídě.
Dcera, které se naštěstí pandemická omezení nijak nedotkla, protože je účetní, si tedy našla ještě přivýdělek, aby zabezpečila rodinný rozpočet. Doufala, že když se ona postará o finanční stránku rodiny, Milan alespoň obstará rodinu.
Dcera živila rodinu
To se ale spletla. Když přišla utahaná domů, její muž ležel u televize, kolem totální binec, holky hladové. „To myslíš vážně? Copak nevidíš, jaký je tu bordel?“ ztratila jednoho dne nervy Andrea.
Její muž jen zvedl oči od nějakého stupidního seriálu a laxně se zeptal: „Prosím tě kde? Zase jen přeháníš!“ A to ji dorazilo! „Mami, já už to takhle dlouho nevydržím!“ přišla se ke mně vyplakat až nedávno.
I když jsem tušila, co se u nich děje, nechtěla jsem se vyptávat. Byla jsem ráda, když se mi dcera přišla svěřit, i když jsem popravdě nevěděla, jak jí poradit.
Chci se rozvést
Podělit se o trápení je ale vždy lepší než ho v sobě dusit, a navíc jsem jí takhle mohla alespoň nabídnout pomoc finanční. „Přemýšlím, že se rozvedu,“ pronesla najednou. To mě zaskočilo. Vždy jsem jejich manželství považovala za výjimečně harmonické a byla jsem pyšná na svoji dceru, jak to zvládá.
Sama jsem rozvedená, a i když ani teď svého rozhodnutí rozvést se, nelituji, musím přiznat, že život matky samoživitelky se dvěma dětmi, psem a kočkou, nebyl snadný a celý život jsem měla dvě práce.
Odborník je naděje
Možná podobnost se současnou dceřinou situací ji přivedla na tento nápad. „Andrejko, na to je vždy dost času,“ řekla jsem rozvážně. „Vím, že už to trvá přes rok, ale co to je proti těm sedmnácti letům, které jste předtím žili spokojeně? začala jsem pomalu. „Dej mu ještě šanci,“ poprosila jsem.
Obě jsme se nakonec shodly, že by zeť asi potřeboval pomoc nějakého odborníka, protože vykazuje všechny symptomy deprese. V poslední době už skoro nevycházel, nedbal o sebe, odřízl i kamarády a jak se Andrea svěřila, nemilovali se už měsíce. Jak ho ale někam dostat?
Něco za něco
Naštěstí si Andrea vzpomněla na spolužačku z gymnázia, která se věnuje psychoterapii. Hned následující den se s ní spojila a vymyslely spolu plán. Martina k nim přijde na návštěvu a Milana si proklepne, aniž by on měl tušení a bude k nim chodit tak dlouho, dokud se věci nespraví.
Má dcera jí za to zase na oplátku bude dělat daňové přiznání. Jak se dohodly, tak udělaly. Bohužel naše podezření se potvrdilo. A Martina do rodiny mé dcery stále dochází. Spolu s tím, že se teď otevřela ubytovací zařízení, se zdá, že se Milan zase probudil k životu.
Nový hotel, nový začátek?
K bývalému zaměstnavateli už z pochopitelných důvodů nechce, ale začal hledat a příští měsíce má prý nastoupit do jednoho menšího hotelu jako pravá ruka ředitele. A tak s dcerou doufáme, že se mu tam bude líbit a že doma za ten víc, než rok nezlenivěl natolik, že by se mu už ve skutečnosti ani moc pracovat nechtělo, jisté si nejsme.
Stále to totiž ještě není ten „starý“ Milan, jak jsme ho znaly. Vím, že kdyby se ta situace měla opakovat, byl by to definitivní konec jejich manželství a můj zeť ani netuší, jak málo k tomu měl. Musím věřit, že vše dobře dopadne.
Dita Z. (63), Kutná hora
