Možná existují místa nebo chvíle, kdy se dá propojit minulost a přítomnost.
Tento příběh se opravdu stal, i když ho ani mně, ani mému staršímu bratrovi Bořkovi nikdo nechce věřit. Vyrůstali jsme na venkově a naši měli docela slušné malé hospodářství. Vídat denně kočky, psy, králíky, slepice a dokonce i kozu tak pro nás bylo na denním pořádku. Samozřejmě se to neobešlo bez obvyklého dětského smutku, když některé z našich oblíbených zvířat zemřelo. Znáte to, například králíkům jsme dávali jména a pak jsme se k nim nechtěli znát, jakmile se ocitli na talíři.
Měli jsme ho moc rádi!
K našim nejmilovanějším domácím mazlíčkům patřil pes jménem Gaston. Těžko říct, jaká to byla rasa, vzhledem připomínal vlčáka, ale byl o dost menší než tohle plemeno obvykle bývá a měl v sobě i trochu odlišné rysy. Jeho charakteristickým znakem byla bílá skvrna nad čumákem. Gaston byl vysloveně hyperaktivní pes, na druhou stranu ale uměl poslouchat a miloval mě a bratra stejně, jako my jsme milovali jeho. Vyrážet s ním po okolí bylo pro mě, Bořka, ale i ostatní děti v okolí, zdrojem zaručené zábavy. Nedovedla jsem si ve svých devíti letech představit, že by tu s námi někdy náš psí miláček nebyl. A přece k tomu došlo, ovšem ne tak, jak jsem se toho obávala. Už předtím jsem probrečela pár nocí, když nám zemřel Gastonův předchůdce jménem Max. U lesa, kousek od našeho domu, měl i svůj psí hrob. Věděla jsem, že kdyby se něco stalo Gastonovi, proplakala bych tentokrát týdny. Jednoho dne se stala nečekaná věc. Nikdy předtím nebyl problém pustit venku psa z vodítka a dát mu volnost. Na zavolání vždy přiběhl, maximálně tak na třetí pokus. Tentokrát se ale Gaston rozběhl do lesa a nevracel se.
Přiběhl od lesa
Když jsme na psa zavolali už podesáté, začala jsem si dělat starosti. Bořek s kamarády pak zorganizoval velkou pátrací akci. Bylo to ale marné. Gaston se už nikdy nevrátil. Prostě zmizel. Teorií o tom, kam se poděl, bylo hodně. Ta nejpravděpodobnější byla zároveň i krutá: možná ho zastřelil myslivec, případně ho někdo unesl. Naše dětské duše to zdrtilo. Rodiče se nám to snažili vynahradit tím, že bychom si přinesli nějaké nové štěně. To jsem ale zejména já hodně dlouho odmítala. Bolest v srdci nad ztrátou Gastona byla opravdu velká a utlumila se až po půl roce, kdy jsem vzdala naději, že by se pes mohl vrátit. Roky plynuly, já i Bořek jsme vyrostli, našli jsme si životní partnery, přestěhovali se do města. Vychovala jsem dvě dcery, Bořek zase dva syny. Rodný dům jsme si drželi jako chalupu, poté, co oba naši rodiče zemřeli. Občas jsem si při pobytu tam na Gastona vzpomněla. Před dvěma lety jsem si do bývalého domova zajela na víkend odpočinout sama. Dcery už žily samostatně, manžel byl pracovně pryč. Stála jsem u branky a dívala se k lesu. Vzpomínala jsem na dětství. Možná jsem bezděčně vyslovila Gastonovo jméno. Náhle jsem spatřila, jak od lesa ke mně běží nějaký pes. A když doběhl až ke mně, ke svému šoku jsem viděla, že vypadá přesně jako náš dávný zvířecí kamarád!
Bratr tomu nechtěl věřit
Kdyby nic jiného, prozrazovala to ta bílá skvrna nad čenichem. Nebyla jsem schopná slova. Pes opravdu reagoval na Gastonovo jméno. Rychle jsem vytáhla mobil a volala Bořkovi. Myslel si, že si dělám legraci, ale fotka v mobilu ho přesvědčila. Rychle sedl do auta a během čtyřiceti minut byl u mě - a u Gastona. Jakmile odezněl první šok, shodli jsme se, že nějakým zázrakem, třeba časovou smyčkou, se náš ztracený pes po čtyřiceti letech opět objevil. Netrvalo to ale dlouho. Stejně jako tenkrát se nedlouho po Bořkově příjezdu rozběhl k lesu a tam zase zmizel. Tentokrát už jsme ho nehledali, věděli jsme, že by to bylo marné. Do konce života ale budu vděčná za to, že se stal zázrak a já jsem mohla Gastona znovu na krátký čas spatřit!
Renata J., (50), Tábor
