Rozvedla jsem se, když dceři byli čtyři roky. Většinu života tedy neměla žádný pořádný mužský vzor. Netušila jsem, že ji to tak poznamená, že si bude chtít vzít chlapa staršího než já. Svatbě jsem však nedokázala zabránit.
Ano, Radima jsem si rozhodně nebrala z nějaké velké, vášnivé lásky. To jsem si vyzkoušela už dřív. Bylo to skvělé, jenže k manželství a dítěti to jaksi nevedlo. Takže když jsem začala nakukovat do kočárků, rozhodla jsem se, že si příště budu vybírat rozumem. Radim byl hodný, choval se hezky ke své matce, dost vydělával, nebál se závazků a nebyl to žádný větroplach. Spíš domácký typ, ale to přesně jsem chtěla. Po půl roce jsme se zasnoubili, do roka následovala svatba. Mohlo by se zdát, že osud je opravdu na naší straně, zvlášť když se nám za deset měsíců po svatbě narodila Věrka. Pravda ovšem byla taková, že jsem se tou dobou už začínala nudit. Jistě, dcerka to na pár měsíců zvrátila. Jenže já si nemohla nevšimnout, že to, co mi připadalo jako solidnost, se mění v lenost, neochotu podnikat něco jiného. Ani miminko nemohlo nic změnit na faktu, že jsme byli každý jiný. Radimovi to ani moc nevadilo, ale mě mohl vzít čert, když chtěl každou volnou chvilku sedět doma se mnou a s malou, místo abychom něco podnikli.
Můj neslavný rozvod
Manželství skončilo, jak muselo. Rozvedli jsme se před Věrčinými čtvrtými narozeninami. Zdálo se mi, že Radim nechápe, proč se rozvádíme, jenže já s ním prostě nemohla vydržet. Rozešli jsme se v klidu, dcerku mohl vídat, kdy chtěl, alimenty platil včas. Věrka rozhodně nijak nestrádala, měla jsem dost kamarádů a přátel, takže jí mužský element v životě nechyběl. Musím ale přiznat, že mě trochu štvalo, že má blíž ke svému zpomalenému otci, než ke mně.
Těšila jsem se na její známost
Radim byl ten, komu se svěřovala se svými problémy i svými láskami. Taky byl první, komu řekla, že chodí s Láďou. Bylo jí třiadvacet, měla za sebou pár vztahů a vhodný čas na vážnou známost. Jenže přede mnou byla ohledně informací zdrženlivá. Snažila jsem se něco vytáhnout z Radima, jenže v tomhle byl nenapravitelný. Vždycky s ní takříkajíc držel basu. Konečně se Věrka rozhoupala a mě čekala večeře s ní a jejím osudovým mužem. Nemohla jsem se dočkat. Dala jsem si na sobě záležet ještě víc než obvykle, nechtěla jsem být za nějakou usedlou matku. Do restaurace jsem dorazila se zpožděním. Zahlédla jsem Věrku s nějakým mužem. Napadlo mě, že je to asi Vladimírův otec, protože byl tak v mých letech. Sice jsem nevěděla, že přijde také, ale nijak mi to nevadilo. „Ahoj mami. Tak tohle je Vladimír,“ kývla moje drahá dcera k tomu oproti ní starci, co seděl u stolu. Teď stál a natahoval ke mně ruku. Podlaha se pode mnou zhoupla. To je snad špatný vtip, běželo mi hlavou. Přece moje holčička nemůže být s někým, kdo je starší než její otec! Snažila jsem se zachovat dekorum, jenže se mi to moc nedařilo. Navíc jsem se nemohla zbavit dojmu, že toho chlapa odněkud znám. Po předkrmu, za značně váznoucí konverzace, jsem si vzpomněla.
Kde jsme se jen setkali?
Moje první zaměstnání! Ten člověk byl se mnou ve stejném oddělení. Už tehdy ale šlo o naprosto příšerného sukničkáře, ovšem já s ním naštěstí nic neměla. Obávala jsem se v tu chvíli u večeře, že se neudržím a řeknu něco, čeho budu litovat. I tak jsem už byla dost jedovatá. Co nejdřív jsem se omluvila a odešla. V noci jsem nemohla spát. Dělalo se mi zle při představě, že je s tím seladonem a co s ním asi vyvádí. Hned ráno jsem volala Radimovi. „Víš kolik mu je? A co je zač? Já ho totiž znám.“ Exmanžel se mě ale snažil uklidnit. Prý láska si poručit nedá. A on se za ta léta mohl změnit. Věrka je přece rozumná. Mám to nechat na ní. Viděla jsem rudě. „Měla by si užívat. Ne být s nějakým dědkem, co bude chtít jen sedět doma na zadku a nakonec se o něj bude muset starat. Kdybys měl jen trochu rozumu, domluvil bys jí. Dá na tebe víc než na mě. A teď očividně potřebuje, aby jí někdo promluvil do duše.
Chtěla jsem jí domluvit
Protože jsem nevěřila, že se Radim k nějaké promluvě bude mít, zkusila jsem to sama následující odpoledne. Jenže Věrka zdědila po svém otci tu pomalou, vytrvalou tvrdohlavost, která mě tak vytáčela. Odmítala pochopit, že to s ní myslím dobře. Dokonce mě nařkla, že jsem jí nikdy nerozuměla. Obě jsme řekly věci, které zaznít neměly. Vlastně jsme se dost ošklivě pohádaly. Při odchodu jsem za ní zakřičela, že jestli si toho starého kozla vezme, já jí rozhodně na svatbu nepůjdu. Ale matka zůstane matkou, ať se děje, co se děje. Na tu svatbu, ke které přes veškeré moje snahy došlo, jsem nakonec šla. Byla to hodně trpká lekce. Jen si představte, že si vaše dcera bere muže, který nejspíš umře mnohem dřív než ona a kterému obětuje svá nejlepší léta, protože se o něj bude muset starat.
Věčně šťastná nebude
Pokud tedy nedostane rozum, a včas se nerozvede. Jenže na to bych u Věrky moc nesázela. Už to bude pět let. Šťastný pár se přestěhoval do Sudet, podezírám je, že i proto, aby byli dál ode mě. Mám díky nim dvě sladké vnučky, které ale nevídám tak často, jak bych chtěla. Kdykoli přijedu na návštěvu, všímám si, jak je Věrka unavená z práce kolem domu, a pátrám u ní po nespokojenosti, která by ji přiměla ke změně. Vím, že to jednou přijde. Jen doufám, že to nebude moc pozdě. Mládí má přece člověk jen jedno.
Věra (65), Plzeň
