S pitím měla problémy už od puberty a mívala různé průšvihy. Ale to, co udělala nyní je vážně nepochopitelné.
O tom, že mám malého, tříletého vnoučka Robertka jsem se dozvěděla teprve před několika dny. Sedí v postýlce a kouká na mě velkýma krásnýma hnědýma očima. Včera jsme se viděli poprvé. Chvíli trvalo, než jsem zjistila, kde můj malý René vlastně je a také, co se všechno stalo. Teď budu muset nějak zařídit, abych ho odsud dostala. Můj vnuk přece nezůstane v děcáku.
Když začaly problémy
Moje dcera Drahoslava byla už od narození velmi svérázné, neposlušné a poněkud divoké dítě. Těžko jsme ji s manželem zvládali. Pak jsem se rozvedla a Drahoslava v šestnácti letech odešla z domu.
V té době už chodívala často nad ránem domů opilá. A pak zmizela definitivně z mého života. Přestala se mi ozývat, změnila si číslo telefonu a dlouho jsem o ní nic nevěděla. Teprve nyní, když mi přišel ten dopis z děckého domova.
Dcera je opět neznámo kde
Co se stalo jsem se ale od dcery nedozvěděla. Je totiž opět neznámo kde. Před rokem se zase jednou pořádně opila a přitom vjela s kočárkem, ve kterém seděl její syn do silnice.
Přímo pod kola auta. Kočárek po nehodě odletěl stranou, náraz odmrštil i opilou dceru. Dcera i syn nehodu naštěstí přežili, ale oba skončili v nemocnici. Dcera se ze zranění brzy vylízala. Hůř skončil můj malý vnouček.
Přišel o jednu ledvinu a poranění jeho nožičky bylo tak vážné, že mu zůstanou trvalé následky. Dodnes na levou nohu napadá.
Soud byl celkem mírný
Soudní jednání bylo k dceři, podle mého názoru, až příliš milosrdné. Dostala totiž jen nepodmíněný trest za ublížení na zdraví z nedbalosti. Jenže ona, místo toho, aby se z toho poučila, držela se dál svého životního stylu.
Její tehdejší přítel se jí prý snažil přimět, aby se šla léčit, že je alkoholička, ale marně. Právě k němu se mi podařilo najít cestu a on mi vše, co o mé dceři věděl, vyprávěl.
Potkali se po nehodě
Honza potkal mou dceru v nemocnici, kde dělá zdravotního bratra. Zamiloval se do ní a byl ochoten jí se vším pomáhat. Především s malým synem, který byl vážně poraněný. Honza je ale obyčejný, hodný kluk, který v nemocnici neměl možnost poznat pravou tvář mé dcery.
K tomu se dostával až postupně, když po návratu domů spolu začali doopravdy chodit. Nakonec to nevydržel a odešel. Dodnes, jak se mi přiznal, to považuje za své selhání. Prý měl mít tu sílu a dokázat dceři i Robertovi pomoci.
Hrozné rozhodnutí
Moje dcera zůstala s nemocným synem sama a udělala to nejšílenější rozhodnutí ve svém životě. Dala dítě do domova a souhlasila i s budoucí adopcí. Prý se o něj sama nedokáže postarat. Odvezla Robertka do domova, zamávala mu a zmizela z jeho života.
Definitivně. Jenže jakou naději má na adopci kulhavé, nemocné dítě? Doufám, že ho do adopce dostanu nakonec já. A dceři, té to nikdy neodpustím.
Veronika L. (60), Čáslav
