S Honzou, klukem, kterého si brala, měli všechno promyšlené. Na miminku chtěli začít pracovat hned po svatbě. A nedali si to rozmluvit.
Já jsem její plány respektovala, ale úplně jsem s nimi nesouhlasila. Ještě na svatbě jsem jí, spíš z legrace, říkala, že se na babičku cítím ještě moc mladá. Při tříletém výročí svatby jsem už raději neříkala nic. Viděla jsem, jak je moje dcera čím dál tím nešťastnější, i když se snažila nedávat to najevo. Bylo to o to horší, že by nikoho ani nenapadlo, že by Saša mohla mít s početím nějaké potíže. Jedla zdravě, dbala na to, aby dost odpočívala, ale přitom hodně sportovala. Zvládala i své koníčky, byla výborná hospodyně. Prostě v každém ohledu dokonalá mladá žena. Po třech letech jsme se o dětech přestaly bavit. Sice se mi se vším svěřovala, ale bylo znát, že tuhle bolest se snaží držet v sobě. Snad aby na to tak moc nemyslela, snažila se být ještě lepší, úplně dokonalá. Honza jí to, že jsou stále jen dva, nijak nevyčítal. Naopak se ji pořád snažil nějak rozptýlit.
Cesta k lékaři
Před dvěma roky se na mě najednou nahrnula spousta starostí, takže jsem na dceru neměla tolik času. Nejdříve mě vyhodili z práce. Tak jsem logicky musela hledat práci novou. K tomu se přidaly i nějaké ženské zdravotní problémy. Nejdřív jsem jim nevěnovala pozornost, ale po čase jsem zamířila ke svému lékaři. To, co mi řekl, jsem očekávala a nijak mě to nezaskočilo. Menopauza. Nebyla to pro mě žádná tragédie, jen jsem se bála těch otravných průvodních jevů. Asi za tři dny po prohlídce jsem zamířila k dceři na kávu. Potřebovala jsem se někomu svěřit. „Tak jsem byla u doktora, a podle všeho už je to tady. Jsem v menopauze,“ pronesla jsem patřičně dramatickým hlasem.
Proč ten pláč?
Saša se na mě zadívala takovým divným pohledem. Najednou jsem uviděla, že se jí oči zalévají slzami. Zakryla si rukou pusu, aby potlačila vzlyknutí a rozplakala se. Nevěřícně jsem se na ní dívala. „Ale no tak, Sašenko,“ naklonila jsem se k ní, abych jí objala. „Přece si to nebudeš tak brát. Je mi tolik, kolik mi je a je to úplně normální. Nemáš důvod si to tak brát.“ Otřela si oči a zadívala se z okna někam do prázdna. „Já ale nebrečím kvůli tobě. Já jen, že máme stejnou diagnózu,“ hlas jí zakolísal a z očí se jí vyřinul proud slz. Měla jsem pocit, že jsem asi špatně slyšela. „Počkej to je nějaká blbost. Ty přece nemůžeš mít menopauzu. Nebylo ti ještě ani třicet a jsi přímo vzorově zdravá.“
Manželovi to nedokázala říct
Smutně popotáhla. „Je to pravda. Už před časem mi začala haprovat menstruace. Doktor nejdřív nevěděl, čím to je, ale pak zjistil tohle. Proboha,“ skryla tvář v dlaních „vždyť já to ani nemůžu říct Honzovi, zlomilo by mu to srdce. “Nevěděla jsem, co říct a tak jsem ji jenom objala. Teprve,když se uklidnila, pořádně jsme to rozebraly. Už podstoupila nějakou léčbu, jenže nic nemělo úspěch. Důvod, proč se její tělo takhle chová, lékař nezjistil. A také jí nedával velkou naději, že by se věci mohly obrátit k lepšímu. Nemohla jsem to jen tak nechat. Ne, když moje krásná a chytrá dcera byla jako hromádka neštěstí. „Podívej, já vím, že k alternativním metodám nemáš moc důvěru. Ale nech mě, ať ti zkusím nějakou alternativu najít. A Honzovi zatím nic neříkej. Uvidíš, určitě něco vymyslíme.“
Musím jí pomoci
Následujících několik dní jsem každou volnou chvíli trávila prohledáváním internetu. Objevila jsem kurz speciální jógy, která by jí mohla pomoci a hned jsem jí ho zaplatila, aby to měla jako dárek. Taky jsem objevila bylinkářku, na kterou ženy na internetu pěly chválu. Vzala jsem si na ni telefonní číslo a domluvila Saše schůzku. Nejdřív se jí tam moc nechtělo, ale nakonec jsem ji přesvědčila. Měla jen jednu podmínku, že na tu schůzku musím s ní. Bylinkářka byla rázná dáma kolem šedesátky. Vyptávala se Saši na všechno možné, zajímala ji každá drobnost z jejího života. „No, nemyslím si, že byste byla beznadějný případ. Ale budete muset udělat nějaké změny, a možná se vám nebudou líbit,“ začala přísně. „Zaprvé byste měla omezit to vaše sportování. Na tu jógu choďte, to vám pomůže. Dlouhé procházky ano, plavání ano. Ale na ty vaše túry na kole, běhání a posilovnu zapomeňte. Taky byste měla změnit jídelníček. Jíte zbytečně málo. A nejlepší by bylo, kdybyste změnila zaměstnání,“ Saša už, už otevírala pusu, aby něco namítla, ale bylinkářka ji zarazila. „Já vám to nenakazuji, jen doporučuji. Samozřejmě ode mě dostanete i bylinky. Ale kolik toho změníte, je jen na vás.“ Cestou zpátky Saša mlčela. Bylo vidět, že v ní hlodají pochybnosti. Nechala jsem ji, tohle si musela srovnat sama.
Nelehká rozhodnutí
Asi za měsíc mi oznámila, že odešla z práce. Našla si místo, kde sice nemohla žádnou velkou kariéru udělat, taky peníze tam měla mnohem menší, ale zato měla klid. Taky mi řekla, že pije čaje z těch bylinek, co dostala a pravidelně cvičí jógu. Teď už to bylo v rukou osudu. Trvalo ještě celý rok, než dcera přišla do jiného stavu. Za celou tu dobu si nikdy nepostěžovala ani mi nevyčetla, jak si obrátila život naruby. Dneska mají krásného ročního chlapečka a my báječného vnoučka. Navzdory všem lékařským předpovědím. Pro mě je to znamení, že by se člověk nikdy neměl vzdávat.
Jarmila Valentová (60), Brno
