Otec vždycky tvrdil, že bude mít z mého bratra smrt. Byl úplně jiný, než my všichni na vsi. Dnes nás zachránil před dluhy a živořením.
Táta i máma měli tvrdé palice, často se hádali a já si s nimi nezadala.Snad proto mi táta dával přednost před bráchou Jardou, který byl tichý a zakřiknutý. Poprvé se bratr proti našim postavil, když končil základku. Oznámil, že půjde na gympl. „Mám tě snad živit, aby z tebe byl študovanej floutek?“ Zaburácel táta.„Půjdeš na učňák, a hotovo!“. Když k nám zašla ředitelka ze školy, velmi energická dáma, táta povolil. Přešly čtyři roky. Učila jsem se na švadlenu a bratr mě štval. Když se mu blížila maturita, těšila jsem se na další scénu.Jarda totiž chtěl na vysokou. Když se to dozvěděl táta, zařval:.„Myslíš, že tě budu další léta živit?“ Bratr ale klidně odpověděl:, že nechce nic, jenom přídavky na dítě, co na měj dostávají.“ Táta se rozběsnil a máma Jardovi řekla, že je parchant, co si chce na úkor své rodiny užívat ve městě.Zase k nám přišla ředitelka, tentokrát z gymplu, a díky jejím známostem zatlačili na tátu v práci. Jarda odmaturoval, uspěl u přijímaček na práva a po prázdninách se začal balit na kolej. Naši ho ze dveří vyprovodili se slovy, že domů jezdit nemusí.Když nás pozval na promoci, tušila jsem, že z toho bude další scéna.
Stydím se za nás
Restaurace, do které nás Jarda vzal, byla na úrovni. Jenže to tátovi nezabránilo, aby do sebe lámal jednoho panáka za druhým a vyčítal bratrovi, že si hraje na něco lepšího.Od té doby jsem bratra neviděla. Nestála jsem o to, aby se na mě vytahoval. Minulý rok slavil otec osmdesáté narozeniny. Bratr na ně přijel, i když ho nikdo nezval. Táta se rozzuřil tak, že dostal infarkt a zemřel.Máma zakázala bratrovi přijít na pohřeb. Po smrti otce se ale ukázalo, že jako záruku na své půjčky použil táta dům, ve kterém jsme bydleli. Vypadalo to, že s matkou skončíme na ulici. Když se Jarda ozval, nejdřív s ním nechtěla máma vůbec mluvit.Nakonec mu ale dovolila, aby přijel. Bylo to divné setkání. Bratr nám vykládal, jak nás měl vždycky rád, a jak ho mrzí, že jsme k sobě nedokázali najít cestu. Dnes bydlíme v bytě, který nám Jarda koupil. Jako majitel úspěšné právní kanceláře měl dost peněz na to, aby poplatil naše dluhy.Dokonce mi dal práci. Sice jsem taková ženská pro všechno, ale platí mi dobře. Strašně se ale stydím, když si vzpomenu na ta léta, kdy jsem mu házela klacky pod nohy a pohrdala jím.
Mirka (43), Praha .
