Nechci se dožít tak vysokého věku jako moje máma. Je to ode mě zlé, ale je na obtíž celé rodině. Trápí mě a i sebe.
Moje maminka oslavila devadesáté šesté narozeniny. Přežila svého muže o třicet šest lest, svého syna o deset let, svou mladší sestru i mladšího bratra. Ještě před třemi lety se jí splnil sen – podívala se letadlem do Londýna. Byla vitální důchodkyně a vystačila si sama nebo se svou o dva roky mladší kamarádkou Aničkou.
Všechno se zlomilo
Přes svůj vysoký věk byla pohyblivá, soběstačná a psychicky taky dobrá. Zajímala se o všechno, co se dělo v sousedství i ve světě. Měla přehled o politické scéně i nových českých filmech.
Řekla bych, že byla raritou. To vše se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, když její přítelkyně Anička před dvěma lety zemřela. Maminku to velmi sebralo a už se ze svého stavu nedostala. Začala chřadnout.
Zhoršila se jí nejen chůze, ale i mysl. Přestala se o sebe starat, vařit si, neměla chuť k jídlu, nechtěla ani pít. Dostalo se to tak daleko, že jsem si ji musela nastěhovat domů.
Přestěhovala jsem ji k nám
Do té doby jsem ji navštěvovala jednou v týdnu u ní doma a ona, pokud neměla plány s Aničkou, trávila u nás alespoň jeden víkend v měsíci. I když jsem občas remcala, že už s ní není pořádná domluva, bylo to skvělé.
Nyní jsem ráda, když jdu na nákup a jsem chvíli bez ní. Vím, že je to normální starat se o své rodiče, když nás potřebují. Stejně tak jako to dělali oni, když my jsme byli malí. Ale je to velmi náročné, jsem v neustálém stresu.
S manželem jsme taky ve věku. Nemáme už tolik sil a rádi bychom si někdy odpočinuli. Jenže maminka nám domácí klid dost narušuje.
Začíná být zlá
Neustále se ptá na to samé, to samé opakuje, všechno ji musím tisíckrát opakovat, vodit ji na záchod, připomínat jí, jestli se jí vůbec chce. Krom toho začíná být zlá. Diktuje mi, co a jak mám dělat a co všechno jsem udělala špatně.
Nechutná jí mé jídlo, špatně peru i žehlím. A nejhorší jsou debaty o penězích. Má našetřených pár desítek tisíc na knížce a denně se vyptává, co už jsme si za ně pořídili. Mrzí mě, že mi nevěří. Nikdy bych si její peníze nevzala, ale můžu jí to opakovat několikrát denně.
Klidně jí ukážu její vkladní knížku, klid jí vydrží několik desítek minut, než se jí to zase vykouří z hlavy.
Snažím se
Je to celodenní péče. Pro člověka v letech jako jsem já už dost náročná. Moje známá na tom byla podobně. Její pětaosmdesátiletý otec se stařeckou demencí a Alzheimerem ji skoro psychicky utýral.
Skončila dokonce v péči psycholožky. Díky ní vím, že si nemůžu brát všechno, co mi maminka řekne osobně. Také vím, že si musím od ní čas od času odpočinout. Jinak bych skončila v blázinci. Nastavila jsem si pravidla.
Babička je sice stále je u nás doma, ale v péči mě o víkendech občas vystřídá moje dcera nebo manžel. Jsem jim za to vděčná. Já jdu většinou relaxovat do přírody nebo na zahradu.
Potřebuju ventil
S kamarádkou jsme zavedly pravidelné wellness odpoledne. Chodíme do bazénu, na masáž a pak si jdeme posedět do restaurace. Já se můžu vypovídat ze svých problémů, na oplátku zase vyslechnu já ji a mezitím se dcera postará o babičku.
Naučila jsem se také maminčiny výtky ignorovat a nenechám se strhnout k hádce, ač je to někdy opravdu těžké. Počítám do desíti a odpovídám: „ To víš, že jo, mami. Jasně, že máš pravdu.“ A tím jsem se obrnila. Občas se tomu i sama zasměju. V duchu si zanadávám, pošlu jí někam a je klid.
Bojím se stáří
Vím, že není pěkné, že si stěžuji. Vždyť mi dala život a všechno, co jsem kdy potřebovala. Vychovala mě s láskou a obětovala se mi. Ale ani přesto, jak mě současný život s ní zaměstnává a vyčerpává, bych ji neodložila do domova důchodců.
Vyčítala bych si to a věděla, že se mi to jednou vrátí. Sama nevím, jak na tom budu. Ale vím jediné. Radši bych se nedožila tak vysokého věku, než abych byla ostatním na obtíž. Jde to těžko ovlivnit, ale je to mé zbožné přání.
Až nebudu moct sama na záchod, sama se nenajím a neumyju, netrefím domů, až budu na své blízké protivná a zlá, ať tu radši nejsem. Nechci trápit dceru, jejího muže nebo vnoučata. Vím, že moje máma za to nemůže, vědomě mě netrápí, ale jaký je tohle život?
Jarmila M. (65), Strakonice
