Naše děti jsme s manželem vychovávali ke skromnosti a k tomu, že nic není zadarmo. Nikdy jsme s nimi neměli problémy. Po kom je ale naše vnučka Evička?
Když začala Ivana chodit s Milošem, nebyli jsme nadšeni. Dvojky z chování měl běžně. Všechny za okrádání spolužáků. V době, kdy popletl hlavu Ivaně, se zrovna vrátil z kriminálu. „Máš předsudky, mami,“ řekla mi dcera. „Chybu může udělat přece každý, pokud chce začít nový život, měli bychom takovému člověku pomoct.“ Samozřejmě Ivaně namluvil, že na něj ty krádeže někdo hodil.
Věřila mu. A pak otěhotněla. Milouš někam rychle zmizel. Říkalo se, že je někde v Polsku a je zapletený do krádeží aut. Ivana se rozhodla nezapsat ho do rodného listu Adélky. Souhlasili jsme s ní a rozhodli se jí pomáhat, co to půjde. Adélka byla milá.
Zlom nastal ve třetí třídě. Většina rodin měla totiž víc peněz než my. „Tyhle boty nosit nebudu,“ hystericky se jednou rozbrečela po návratu ze školy. „Holky se mi smějí.“ Koupili jsme jí tedy obuv podle jejích představ. Jenže u toho to neskončilo. Adélčiny nároky se zvyšovaly. Narozeniny, svátky, Vánoce – to bylo pokaždé rodinné drama.
Neodolala pokušení
Adélka byla v šesté třídě, když se Ivana seznámila s Tomášem. Byl rozvedený a měl také dceru. Simonka byla jen o půl roku starší než Adélka. Za Tomášem často chodila. Ten se snažil oběma holkám maximálně věnovat a nedělat rozdíly. Simonka nádherně malovala a největší radost jí dělaly jakékoli výtvarné potřeby.
A my s manželem jsme se utěšovali, že Adélka se vedle nenáročné holčičky zklidní. Nějakou dobu se zdálo, že to funguje. „Tati, mně se ztratila ta růžové peněženka s Barbí,“ křičela jednou ráno Simonka, když byla u Ivany a Tomáše přes noc. – „Uvidíš, najde se,“ uklidňoval ji Tomáš. – „Měla jsem tam sto třicet korun,“ plakala, „šetřím si přece na pastelky!“
Peněženku našla další den Ivana – v koši prázdnou! Adéla tvrdila, že to tam podstrčila Simona, protože ji nemá ráda a chce jí ublížit. Nakonec se to urovnalo, ale Simona tam nechtěla chodit. Tomáše to mrzelo.
Začala ve velkém
Měsíc nato zjistil Tomáš, že mu z peněženky zmizela pětistovka. Tentokrát se Adéla přiznala: „Nechcete mi koupit tablet, tak si na něj šetřím.“ – „Ale tohle není šetření, to je krádež,“ opravil ji Tomáš. Peníze mu vrátila. Vztah Tomáše s Ivanou se rozpadl. Až poté se nám dcera přiznala, že Adélu několikrát přistihla, jak jí bere z peněženky peníze.
Teď už bylo jasné, že se geny jejího otce projevily. „Měla bys ji dát do jiné školy,“ přesvědčovala jsem dceru. „Dostane se mezi děti, které nebudou tak bohaté.“ Tak od sedmé třídy Adéla změnila školu. Ještě před koncem prvního pololetí si zavolali dceru do ředitelky. Adélu přistihli, jak krade v šatně. V její skříňce se našly peníze a různé věci, které se ztrácely od září.
Z ředitelské důtky a snížené známky z chování si vnučka nic nedělala. Po dalších krádežích skončila v diagnostickém ústavu, a naše dcera na psychiatrii. Moc bych si přála, aby to vnučce pomohlo, aby si uvědomila, co dělala, a aby začala nový život a geny po otci překonala.
Marie (64), Zlínsko
