Na syna jsem byla přísná, ale ve vnukovi se vidím. Obzvlášť od doby, co mi zemřel manžel, je pro mě právě on nejdůležitějším mužem mého života.
Se synem jsem měla vždy přátelský a vyrovnaný vztah, ale že bychom byli kamarádi, to ne. Byla jsem na něj dokonce přísnější než manžel. Chtěla jsem, aby z něj byl slušný člověk, a to se mi povedlo. Vystudoval, oženil se, vede život úspěšného muže. Když se jim narodil malý Lukášek, měli jsme všichni pocit, že je život dokonalý.
Vnuka odstrkovali
Snacha nastoupila brzy po porodu do práce, a tak byl Lukášek často u nás. Vůbec mi to nevadilo, naopak, byla jsem se svým vnoučkem dokonale šťastná. Byl to takový malý mudrlant, chytrý a zábavný. Připadal mi jako učiněný zázrak. Když se pak dceři a zeti narodily ještě dvě holčičky, byla jsem ráda. Ale takový vztah, jako k Lukáškovi, jsem k nim neměla. Navíc se mi zdálo, že ho snacha kvůli holkám odstrkuje na vedlejší kolej. Muž mi tvrdil, že to vidím moc černě, ale já věděla své. A začala jsem dělat všechno pro to, aby se Lukášek necítil jako páté kolo u vozu. Brala jsem to tak, že když dcera a zeťák rozmazlují vnučky, já budu rozmazlovat vnoučka.
O Lukáše jsem se starala ráda
Snacha z toho ale nebyla vždycky nadšená a taky mi to dala několikrát najevo. Já měla dojem, že jen hloupě žárlí. „Nebuď bláhová,“ říkala jsem jí „Lukáškovi je u nás hezky. Navíc já moc dobře vím, kolik to stojí, vychovávat holky. Tak se nečerti, že malému občas přilepšíme.“ Jednou za čas měl nějaké řeči i syn. Ale když jsem mu řekla, že nejspíš žárlí, protože na něj jsme byli mnohem přísnější, urazil se. Vlastně to ale ani moc nevadilo, protože pak dal pokoj. Lukášek rostl jako z vody. Ukázalo se, že je nejenom chytrý, ale také nadaný na hokej. Taková hokejová výbava něco stojí. Najednou byli mladí rádi, že občas Lukášovi přilepšíme. S třemi dětmi nechat jedno provozovat sport na téměř vrcholové úrovni není žádná legrace. Ale Lukáš mohl být klidný. Kdykoli potřeboval novou hokejku, něco od výstroje nebo peníze na soustředění, měla jsem otevřenou dlaň. Jistě, občas něco dostaly i holky. Ale ty si rozmazlovali rodiče, takže ony toho tolik nepotřebovaly.
Po smrti muže mi byl oporou
Ten rok, co Lukáš nastoupil na sportovní gymnázium, onemocněl můj manžel. Neuplynulo ani půl roku a chystala jsem mu pohřeb. Vnuk mi byl v tu dobu velkou oporou. „Nebýt tebe,Luky, nezvládla bych to. Ale neboj se, nezapomenu ti to. Pamatuj si, že kdykoli budeš něco potřebovat, na babičku se můžeš kdykoli obrátit. “A ten čas brzo přišel. O Lukáše projevil zájem známý hokejový klub. Já byla na jednu stranu nešťastná, že mi odejde do velkého města, ale na druhou stranu zase neskutečně hrdá. Všude jsem se s vnukem chlubila. Když se chystal do nového působiště, pořád jsme chodili po obchodech a nakupovali všechno, co by mohl potřebovat. Začátky v novém působišti nebyly jednoduché. Navíc rodiče Lukášovi moc nefandili. Můj syn dokonce tvrdil,že je to jen taková bublina, že na to vnuk nemá. Kdykoli se na ně obrátil s nějakou prosbou, skončilo to telefonickou debatou, jestli to či ono opravdu potřebuje. Naštěstí se mohl spolehnout alespoň na mě.
Jen ho obviňovali
Přístup syna a snachy se postupně ze špatného měnil na ještě horší. Prý se Lukáš jenom poflakuje, hokej mu nejde a měl by se vrátit domů. Netrvalo dlouho, a jediný, kdo nad ním držel ochrannou ruku, jsem byla já. Aby za mnou mohl jezdit častěji, dokonce jsem mu pořídila auto. Syna to naštvalo tak, že za mnou přestal s děvčaty chodit. Vlastně mi to ani moc nevadilo, hlavně, že se u mě pravidelně zastavoval Lukáš. Jediné vnouče, s kterým jsem si opravdu rozuměla. Ale dělal mi starosti. Nebyl tak úspěšný, jak by si zasloužil, a trápil se kvůli tomu. Snažila jsem se mu zlepšit náladu, jak jen to šlo. Musím přiznat, že mě to stálo hodně peněz. Ne snad, že by si Lukáš o něco říkal. Stačilo, aby se přede mnou zmínil, a já už zařídila, co bylo třeba. Moje kamarádka Lucie měla vnuka ve stejném klubu. Ani nevím, kdy s tím začala. Ale postupně stále častěji dělala narážky na Lukáše, že mu hraní nejde, jen vymetá bary a herny. Nakonec jsem to nevydržela a vystartovala po ní. „Co si o sobě myslíš? Závidíš mi snad, jakého mám vnuka?“ Chvilku na mě nevěřícně koukala.
Celou dobu lhal!
„Ne, Radko, to ti opravdu nezávidím. Spíš je mi tě líto. Ty to nevíš, ale Lukáš už dávno hokej nehraje. Vlastně se jenom poflakuje a utrácí peníze, které mu dáváš. Jestli se chceš přesvědčit, zajeď si za ním.“ Nevěřila jsem jí, ale nakonec jsem jela. Abych se jí a jejím lžím mohla vysmát. Jenže bohužel měla ve všem pravdu. Lukáš pověsil hokej na hřebík, protloukal se všelijak a to jen díky mým penězům .O ty ale nešlo. Srdce mi pukalo z toho, že mi neřekl pravdu, že ze mě dělal hlupáka. Vrátila jsem se domů a napsala mu, ať mi nechodí na oči, dokud se nesrovná. Už to budou dva roky, co se neukázal. Podle všeho vede pořád stejně darebný život. Jediné štěstí je, že na mě nezapomněl syn se zbytkem rodiny. Trvalo to, ale tenhle víkend je čekám na oběd. O Lukášovi mluvit nebudeme.
Radana (63), Plzeň
