Za celou dobu mé kariéry mě naprosto rozhodil jen jeden klient. Byl to můj vlastní choť, zamilovaný po uši. Měla jsem co dělat, abych to ustála.
P racuji jako psycholožka. S pacienty řeším jejich momentální duševní rozpoložení, ale i potíže se vztahy k lidem a pracovní selhání, nebo vztahy na pracovišti. Mám svou práci ráda, i když je někdy hodně náročná. Zvlášť když jde o nějaké velké a osudové rány, třeba nemoci, úmrtí a podobné tragédie. To se mě pak dotýká, jsem přece jen žena, často se do toho moc vžiju a pozoruji, že trpím. Kdysi mně ovšem tu největší ránu zasadil můj vlastní manžel.
Zaskočená profesionálka
Můj Vincent je hudebník, hraje na pozoun. Je členem jednoho známého velkého tělesa. Když za mnou jednoho dne přišel a s tragickým tónem v hlase mi sdělil, že potřebuje pomoc, v první chvíli jsem se jeho tragickému výrazu chtěla zasmát, ale nebyl to vtip, byl skutečně v problému. A v pořádném. Když začal mluvit, měla jsem tragický výraz za chvíli i já. Stálo mě mnoho vnitřních sil, než jsem se přinutila k profesionalitě a od problému jsem se distancovala. Nešlo to ale zcela. Když počkal, až si na to sednu, Vincent totiž řekl: „Já jsem se, Marie, osudově a bolestivě zamiloval. Potřebuju pomoc, nevím, jak dál.“ Chvíli se o mě pokoušely mrákoty a pak jsem jen řekla: „Co?“ Ano, dokonale profesionální dotaz zkušené psychoterapeutky. „Cože?!“ To už jsem dokonce neprofesionálně zařvala. V tom momentě jsem se ale lekla a začala se vracet do své role psycholožky. Klidnějším, i když přiškrceným hlasem jsem řekla: „Povídej…“
Je to blázen
„Je krásná a velmi mladá,“ začal tehdy ten můj virtuos a já jsem se rozhlédla, co bych po něm těžkého hodila. Opanovala jsem se, ale kdyby byl na stole popelník… Ještě, že jsme oba nekuřáci. „Hilda hraje na flétnu, přišla z konzervatoře, je velmi talentovaná a milá. Sblížili jsme se na zájezdu v Japonsku. Před půl rokem. Jenomže pak mi sdělila, že se mnou dál být nemůže, že náš vztah nemá perspektivu a že se rozejdeme.“ Musela jsem mu skočit do řeči: „Ano, to je jistě naprostá pravda, to přece musíš uznat. Dívej se na celou věc střízlivýma očima. Máš rodinu, mě, svou manželku, která je ti věrná a stará se o tebe jako nějaká hu… no nic. Povídej dál.“ S tím tragickým obličejem, do kterého bych mu v tu chvíli nejraději kopla, mi pak líčil neuvěřitelné věci. Vyšlo mi z toho, že můj manžel ja magor, či spíš poloviční blázen, který potřebuje psychiatra. Ano, psy- chiatra, nikoliv psychologa, jelikož trpí duševní chorobou. Vyprávěl, jak stojí v dešti před jejím domem a čeká, jde za ní, kamkoliv se ona hne, sleduje ji, pronásleduje na každém kroku.Píše jí, telefonuje, prosí, škemrá, nabízí všechno na světě včetně svého rozvodu, vydírá ji, že zničí svůj nástroj, nechá hraní a že se oběsí, skočí z mostu, z okna, že si pustí plyn...
Mám jí domluvit!
Tupě jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli by známý kolega v Bohnicích nemohl mít volnou samotku, kam bych mohla Vincenta nechat zavřít. Nicméně jsem takové myšlenky zase zaplašila a když už jsem nemohla dál ty hrůzy poslouchat, vzpomněla jsem si na příslušnou kapitolu ve skriptech z vysoké školy, přidala něco zdravého cynismu tehdy ještě žijícího slavného kolegy Plzáka a trpělivě začala Vincentovi vysvětlovat, že tohle se nedělá, že s ním jen cvičí druhá míza, že to přejde, že stačí počkat, je to otázka času, podívá se na celou záležitost s odstupem, zkrátka, že je vůl, ale to jsem mu neřekla. V tomto duchu tedy proběhlo naše první sezení. Druhý den jsem po probdělé noci přemýšlela, ke kterému kolegovi se objednám na sezení já sama, ale pak jsem uznala, že by to byla jen ostuda a rozhodla jsem se, že se radši vzpamatuju. Zrušila jsem na ten den všechny klienty a sdělila jim, že mám problémy v rodině. Sedla jsem si ke knihám a biflovala, abych byla k dalšímu sezení maximálně připravená, zatímco Vincent měl buď zkoušku orchestru, jak říkal, nebo někde sledoval tu svou krasavici. Držela jsem jí palce, aby vytrvala a dál mého zoufalce odmítala. O to víc mě odpoledne Vincent překvapil. Žádal po mě, abych jí domluvila, aby se k němu vrátila. Tomu jsem se už musela smát naplno.
Ženská taktika
Tahle pitomost mě kupodivu dodala energii. Absurdita jeho požadavku byla tak neuvěřitelná, že jsem začala tušit, že mého Vincenta nejen nevezme zpátky nějaká Hilda, ale ani ho nebude chtít žádná jiná. Zůstane mi na krku, jako pacient. A to už nějak vydržím. Dostanu ho z toho. Trvalo to dalšího půl roku, než začal být trochu normální. Šla jsem na to od lesa a nejen přes jeho bolavou chudinku dušičku. Přidala jsem k tomu kus mazané ženské. Sešla jsem se se šéfem orchestru, vše mu s nadhledem vylíčila a on slíbil, že si ho zavolá, pořádně mu vyčiní, že hraje jako duchem nepřítomný, pohrozí mu vyhazovem, zkrátka jeho hlavu zaměstná jinými problémy. A pak jsem se sešla i s Hildou a popřála jí hodně sil v jejím vzdoru. Obě jsme se tenkrát pobavily a jsme kamarádky dodnes. Dokonce jsem jí tenkrát dohodila chlapa, slušnou partii, což Vincenta odradilo definitivně. Zvítězila jsem, ale byla to pořádná fuška.
Ester (64), Praha
