Oddělené ložnice mi přišly jako dobrý nápad. Hlavně kvůli manželovu chrápání. Potom mě napadlo, že má manžel milenku a už o mě nestojí! Důvod byl ale jiný, než jsem předpokládala.
Roky hezkého manželství braly rychle za své, když se můj muž začal chovat z ničeho nic divně. Hlavně přestal mluvit, což jinak on dělal stále. Proto mi také tahle změna moc nevadila, naopak jsem ji vítala. Jeho nenadálá zamlklost mi asi měla být divná, ale já za tu trochu ticha byla tak ráda!
Nastěhoval se do kamrlíku
Také se přestal usmívat, přestože býval taková veselá kopa. A nejhorší bylo, když přišel s nečekaným požadavkem: „Ivanko, já si ustelu v tom zadním pokojíku! Abych tě s tím svým chrápáním pořád tolik nerušil!“ oznámil mi a hned, aniž čekal na moji odpověď, šel vyklízet komoru. O té totiž mluvil. Nebyl to žádný pokojík, ale normální komora s krámy nahromaděnými za řadu let. Jeho nápad se mi zprvu docela zamlouval. „Budu mít konečně trochu klidu, nikdo mě nebude napomínat, že si dlouho do noci čtu a možná si i pořídím malou televizi, abych se mohla na svoje oblíbené pořady dívat z postele! Ani vyklízení komory jsem se nebránila a dokonce Arnoštovi pomohla. Makal jako ďas a vyklidil ji rychle. Za dva dny měl vymalováno a stěhování mohlo začít! Zařídil si tu svoji komůrku spartánsky. Ani lustr nepověsil, prý mu malá stolní lampička stačí!
Neměla jsem se komu svěřit
V žertu jsem řekla, že ho přijdu navštívit, ale on se zatvářil tak nějak divně. Odmítavě! Když jsem si jeho tajemný výraz v duchu promítla, měla jsem rázem jasno. Už o mě nestojí! Můj Arnošt si určitě našel milenku! Hned jsem mu prošacovala kapsy, mobil i aktovku. Nikde nic. Nikde ani stopa po nějaké cizí ženské, která se mi jistě chystala mého muže ukrást! Potvora jedna rafinovaná! „Arnoštku, pojď na snídani, upekla jsem tvoji oblíbenou bábovku! Arnoštku, co by sis dal dneska k obědu? “ lákala jsem neustále svého muže na cokoli, co by mu udělalo radost, ale on byl stále zasmušilejší. Už se mi ani do očí nepodíval, natož aby se mě dotkl! Byla jsem zoufalá. S dospělými dětmi jsem tuhle zapeklitou situaci řešit nechtěla a svěřovat se některé z kamarádek také ne. Ještě by mi to přály! Vždyť kolikrát mi vyčetly, že se mám s Arnoštkem jako v ráji, zatím co ony trpí se svými nevěrníky či karbaníky!
Myslela jsem, že mluví s milenkou
Jedna žila už mnoho let s alkoholikem, ale ani jeho odporné pití pro ni nebylo důvodem k rozchodu. Prý bude raději s ním, než sama. Ani druhá na tom nebyla lépe. Ten její prohrál v kartách snad majlant a ona splácela jeho dluhy. Nemínila jsem je následovat. Jen co prokážu jeho nevěru, podám žádost o rozvod! Za tímto účelem jsem jednou nečekaně a bez klepání vtrhla do toho jeho nového kamrlíku. Slyšela jsem totiž přes dveře, jak s někým polohlasně mluví. No, spíš šeptá! „Jo, určitě přijdu! Ano, mažu se pravidelně!“ říkal zrovna Arnošt, když jsem rozrazila dveře. Jeho slova mě rozběsnila. Cože, on se maže? A proč jako? Kvůli mně se nikdy ničím nemazal! Už jsem otvírala pusu, že mu vynadám. Že mu všechno vyčtu. Že mu řeknu, jak moc mě zklamal. Ponížil. Potupil. A jak se mu pomstím! On ale seděl sklesle na posteli a div nebrečel. Před sebou měl rozložené jakési papíry, dole s razítkem.
Skrýval přede mnou nemoc
Trochu mě to zarazilo. Rozhlédla jsem se tím šerem po pokoji, ale nic zvláštního jsem neviděla. Mimo bílého kelímku na židli vedle postele. Vzduchem se vznášela taková divná vůně. Nebyla nepříjemná, ale spíš taková nemocniční. Štiplavě navinulá. „Tobě něco je? Co to tady vyvádíš? A co je v tom kelímku?“ vyštěkla jsem, ale byla ve mně malá dušička. Najednou jsem měla pocit, že není něco v pořádku. Že je všechno jinak, než jsem si myslela. Můj Arnošt jen odevzdaně vzdychl. „Musím ti něco povědět!“ odpověděl mi a pomalu si vytáhl kabátek od pyžama. Po celém břiše měl rudou vyrážku. Kůže se mu odlupovala jako hadovi, když se na jaře svléká. Nebyl to hezký pohled! Skoro jsem couvla a uslyšela jsem se, jak sykám! „No vidíš, jsem ti odporný! Já to věděl. To proto jsem to tajil. Mám nějakou kožní nemoc podobnou lupence. Prý mi to zmizí, ale léčba může trvat klidně i rok nebo dva…“ vysvětloval nešťastně a znovu se zahalil pyžamem.
Už se zase usmívá
Slzy mi vstoupily do očí. Bylo mi hop tak líto! Pohladila jsem ho chudáka po hlavě a popadla jeho peřinu. „Půjdeš spát zase ke mně! Budeme na všechno dva. S nemocí se popereme, uvidíš!“ slíbila jsem mu a svůj slib dodržela. Bylinkové obklady a také změna stravy udělaly svoje. Vyrážka začala blednout a na několika místech se ztratila úplně! „Tedy Ivanko, pan doktor byl úplně nadšený! Prý mu musím sepsat, co všechno jsme společně podnikli. Prý to poradí i dalším pacientům!“ hulákal nadšeně manžel, když se vrátil z kontroly u lékaře. Pusu měl od ucha k uchu a stále dokolečka mluvil a mluvil. Byl to už zase můj starý Arnošt!
Ivana B. (69) Vyškov
