Vdávala jsem se z lásky. Měl oči jako studánky, kudrnaté vlasy, vlastně mi připomínal nějakou hvězdu z filmu. Ale já si nebrala hvězdu z filmu.
To byste mi tedy křivdili, kdy byste si to mysleli, že jsem byla tak naivní. Přece nežijeme ve filmu. Můj instinkt mi říkal, že s tímhle chlapem budu šťastná. Jenže on se do ženění moc neměl. Já jsem zase nechtěla žít jen tak na hromádce, třebaže v té době už to nikoho nepohoršovalo. Na lásku opravdu nepotřebujete papír, ale k životu už docela jo. Tak jsem Libora trochu postrčila a narafičila tak, že to byl jeho nápad, že se vezmeme.
Běh na dlouhou trať
Chlapi jsou tak asi postavení. Potřebují na všechno jiný čas než my. Znáte to, mají velké plány, jen k tomu, aby je vyplnili, nemají zrovna čas. Nějak mi hned nedocvaklo, že budu Libora postrkovat celý život. Jestli někdy platilo tvrzení o hlavě a krku, tak u nás beze zbytku. Ale to mi upřímně nějak nevadilo. Libora mám moc ráda a tak mi nedělá problém zatnout zuby a počkat si. Ono mu to dojde a pak, když se zadaří, to bere za svůj nápad. To je ideální. Je to sice běh na dlouhou trať, ale už jsme takhle uběhli léta a pořád nám to funguje.
Jsou to triky
Jak třeba s tím skleníkem. „Proč kupuješ zeleninu, když máme zahrádku?“ divil se. Co mu na to máte říct? „Protože ten fóliovník, provizorní fóliovník než postavíme opravdový skleník, je pořád potrhaný. Dělají to ptáci? Je mizerná fólie, co já vím? Navíc jsou zkřížené dveře, takže veškerý efekt je rázem pryč.“ A světe, div se, začal nejenom o skleníku uvažovat, ale dokonce našel chlapíka, který ho postaví. Pěkný bytelný, funkční. Už na to byl náležitě pyšný a jeho oblíbené buchtičky se šódo byly na stole. Když pak zmizel ten mizerný fóliovník a povstal na jeho místě opravdický skleník, byla jsem spokojená a Liborova oblíbená kachnička s červeným přistála na jeho stole.
Mám důvod být pyšná
„Na děti máme dost času,“ říkával. Jenže já to viděla jinak. Nechtěla jsem být stará matka, chtěla jsem mít rodinu při plné síle. Tak jsem o dětech přestala mluvit a Libor ten čas nějak přestal vnímat. No, máme už dospělého syna Luďka a o rok mladší dceru Zuzanu. Ale tenkrát odměňoval Libor mě. Za Luďka mám pořád na krku zlatý křížek, za Zuzi pak drobné zlaté náušnice. Pořád je nosím a jsem na svého muže pyšná.
Máme to rozdělené
Dovolenou zásadně vybírá Libor. Je na to expert a vždycky byl. Dříve, když děti byly malé a nikam moc se vlastně nesmělo, Libora napadlo, že pojedeme na Rujanu. „Všichni tam jezdí,“ prohlásil, jako by je všechny znal a chtěl uspořádat jejich setkání. „Někde jsem četla, že Balt je docela dost studený. Nemyslíš, že tam budeme klepat kosu a přivezeme si rýmu?“ zeptala jsem se manžela, který chlad přímo nesnášel. Zapřemýšlel a pokýval hlavou. „Tak Bulharsko, tam jezdí také všichni,“ dostal další ze svých skvělých nápadů. Jestli tam jezdili ti všichni, kteří napřed byli na Baltu a pak se hromadně přesunuli se ohřát na Zlaté písky, jsme neřešila. „Vždyť ty nemáš rád jejich nakládané okurky,“ připomněla jsem manželovi. Otřásl se, opravdu mu nechutnaly. „To radši nic, když nejsou znojemské,“ nabádal mě před cestou do samoobsluhy. Tak se mu vybavila chuť těch okurek, že jsme skončili u Máchova jezera. Jako obvykle. „Hele,“ smála jsem se, „tady jsou také všichni.“ Kýval hlavou na souhlas. Zeptat se, jestli je to ta stejná parta z Baltu a Zlatých písků, jsem si odpustila. Ono se to nemusí vyplatit, dělat si z hlavy rodiny legraci, když na to není uzpůsobená.
Eiška F. (63), Písek
