Nechtěla jsem utrácet peníze za něco, co jsem mohla mít zadarmo. Vypravila jsem se na ryby a doufala, že ušetřím. Rybaření mě stálo víc, než kdybych jela na drahou dovolenou!
Manžel jen polehával v křesle u televize a já neměla co dělat. Samozřejmě jsem mohla zajít za nějakou kamarádkou, nebo si třeba něco přečíst. Ale nebylo to ono. Jako by se mnou šili všichni čerti. No prostě, nudila jsem se.
Ani tělocvik, na který jsem chodila dvakrát týdně, mě nijak nenadchnul. Byly tam samé ženské v mém věku a pořád se bavily jen o nemocích a vnoučatech.
Našla jsem poklad po tatínkovi
Žádná velká zábava to nebyla, protože slyšet každý týden to samé, to by nebavilo určitě vůbec nikoho. Tedy kromě těch, kteří se potřebují vypovídat. Z nudy jsem se pustila do úklidu půdy.
Už dlouho jsem tam nebyla, naposled snad, když byly naše děti malé. A to už bylo hodně dávno! Chodily si tam hrát a oblékaly se do starých šatů ještě po mých prarodičích. Občas jsem litovala, že jsem tuhle veteš vyházela.
Asi už by z toho byly starožitnosti. Ale teď byla půda plná pavučin a krabic s neznámým obsahem. Rozhodla jsem se půdu vybílit a možná i předělat na nějaké podkrovní bydlení. První, co mi padlo do oka, když jsem smetákem sebrala pár největších pavučin visících od stropu, byly pruty.
Staré rybářské pruty ještě po mém tatínkovi. Nebyly už nijak hezké, ale určitě fungovaly!
Manžel se mi vysmál
Okamžitě jsem si vzpomněla, co ryb se táta nanosil, a jak se vždycky maminka z nich radovala. Na oko hudrala, co je s nimi práce, ale vždycky si pochvalovala, kolik peněz ušetří. „Taky budu šetřit, na to podkroví! Budeme jíst rybky a za uspořené peníze nakoupíme materiál na tu přestavbu.
Pár zateplovacích desek a barvu, to zvládnu!“ řekla jsem si nadšeně a hned jsem s pruty pospíchala do kuchyně. Manžel se zrovna cpal koláčem, a když mě viděl od pavučin a s pruty v ruce, neubránil se smíchu.
„Co to zase vyvádíš? Co asi tak na takovéhle ztrouchnivělé klacky chytíš?“ vysmíval se mi. Popadl mě vztek. Místo aby mi nabídnul, že půjdeme chytat ryby společně, tak se mi pošklebuje! Natáhla jsem si holínky, popadla pruty a hnala se k autu.
Dřív, než mi to manžel zakáže! Byl totiž na svoje zánovní autíčko náležitě pyšný a stále ho něčím leštil. Doma by klidně seděl po kotníky v drobcích, ale na auto byl háklivý.
Dostala jsem pokutu
Hodila jsem pruty na zadní sedačku a kyblík, který jsem vzala v naději, že bude plný ryb, také. Na svačinu ani pití jsem si v tom rozčílení vůbec nevzpomněla. K řece jsem dorazila už k večeru, ale bylo mi to jedno.
Už jsem si ani nepamatovala, kdy berou ryby nejčastěji. No, možná nějaká dobrá večeře v podobě žížaly jim zachutná! Ale najít žížalu nebylo vůbec tak lehké, jak jsem si z dětství pamatovala. Už asi vymřely, či co! Nakonec jsem na háček napíchla kus tvrdé sušenky, co jsem našla v kapse svého starého kabátu.
Nahodila jsem udici a čekala. Za chvíli něco zabralo a já vytáhla malou, sotva půl kilovou rybku. Ani jsem nedokázala určit její druh! „Paní, máte povolení k chytání?“ ozvalo se za mnou. Nějaká ženská mi mávala před očima průkazem a hned tahala blok na pokuty.
Moc se mnou nediskutovala a já s ní také ne. Bylo by to stejně marné! Peníze jsem u sebe neměla a tak si papírek s vypsanou pokutou strčila do kapsy.
Rybka mě stála majlant
Zkroušeně jsem se courala k autu. V ruce ten kýbl, na jehož dně se krčila moje malá rybička. U auta ale bylo živo. Policie! „Paní, víte, že je tady zákaz stání?“ ptal se mě mladíček v uniformě a já se místo odpovědi rozbrečela.
Mlčky jsem vytáhla z kapsy tu rybářskou pokutu a on se rozesmál. „No, vy tedy máte den! Budete to mít jen za dvě stovky, že jste to vy…“ A tak jsem do kapsy dala další papírek s další pokutou. Netušila jsem, že můj den ještě neskončil.
Usedla jsem za volant, a když policisté konečně odjeli, rozjela jsem se domů. Měla jsem velký hlad i žízeň, ale nemohla jsem si nic koupit. Byla jsem bez peněz i bez nálady. S hlavou plnou myšlenek na to, jak velký jsem chudák a jakou mám smůlu, jsem se vydala k domovu.
Domů jsem přijela až v noci. Rybičku, třepotající se ve vodě na dně kbelíku, jsem pustila do našeho potoka, co máme za domem. A manžel? Když viděl, jak jsem unavená, ani se mi netroufnul smát. Jen lístky od pokut jsem mu pro jistotu neukázala! Aby se mi zase nesmál…
Jindra K. (59), severní Morava
