Máme dvě děti, starší dceru Jitku a o deset let mladšího syna Jirku. Myslím, že se nám je podařilo dobře vychovat – oba vystudovali vysokou školu a našli si dobrou práci. Dcera se vdala a jezdí k nám na návštěvu s vnučkou. Syn mi ale dělal starosti.
Už jako malý miloval nejdřív maminku a v první třídě paní učitelku, ale to má hodně malých chlapců, takže mi to starosti nedělalo. Jenže našemu Jirkovi to nějak „zůstalo“. Jeho první vážnější známost, se kterou chodil asi rok, byla na střední škole, kdy on byl v prvním ročníku a jeho láska ve čtvrtém. V tom věku to byl velký rozdíl, ale ještě ne tak hrozný. Když odmaturovala, rozešla se s ním a on to velice těžce nesl. Mysleli jsme si, že šlo stejně jen o takové to první pobláznění, a čekali jsme, že až se z toho vzpamatuje, jeho příští známost bude už „v normě“.
Nečekaná známost
Jirka začal studovat vysokou školu a vše se zdálo být v pořádku. Prospěch měl ukázkový a vysokou školu ukončil s červeným diplomem. Jen nám bylo trochu divné, že Jirka po celou tu dobu nikdy nemluvil o žádné přítelkyni. Když jsme se ho ptali, jestli už má nějakou holku, vždycky to nějak zamluvil. Až jsme se začali bát, jestli není homosexuál. Tomu se Jirka ale smál, a tak jsme tomu nepřikládali žádnou váhu.
Však on si jednou nějakou dívku najde, zřejmě se věnoval studiu tak důkladně,že na holky neměl čas ani pomyšlení. Pak Jirka nastoupil od práce, našel si dobré místo. Zatím pořád bydlel s námi, ale s tím jsme počítali. Je i moc šikovný, upravil si v patře byt pro sebe a my byli rádi, že tu je, aspoň se o nás ve stáří bude moct postarat, kdyby to bylo potřeba. Jednoho dne u večeře nám Jirka oznámil, že by nám chtěl představit svoji přítelkyni. Prý už jsou spolu několik měsíců, a tak nastal čas, abychom ji poznali.
Ohromně se mi ulevilo, že si konečně někoho našel, a moc jsem se těšila, až ji konečně poznám. Však už Jirkovi bylo šestadvacet let, nejvyšší čas aby si někoho našel. Ale takový šok jsme nečekali. Petra totiž byla prakticky v mém věku, bylo jí jednapadesát! Tedy o pětadvacet let starší než Jirka. Nechápala jsem to a ani můj muž nevypadal, že by ho to nepřekvapilo. Nicméně jsme se chovali slušně.
Když Jirka Petru vyprovodil a vrátil se domů, nevydržela jsem to. Řekla jsem mu, že to snad nemyslí vážně, vždyť by mohla být jeho matkou! Ale Jirka odpověděl, že na věku nezáleží, že se s Petrou milují a byl by rád, kdyby u nás bydlela. Na to jsem zůstala jen němě zírat. Manžel do toho moc zasahovat nechtěl, tak jsem na Jirku vychrlila, že to přece není možné, aby ho Petra měla ráda, vždyť to není normální, přilepit se v jejím věku na takového kluka, nemůže to mít v hlavě v pořádku. Křičela jsem, že jestli si ji sem přivede bydlet, že ho vydědíme. Jirka se urazil a odešel k sobě nahoru.
Musela jsem se s tím smířit
Když se mi to rozleželo v hlavě, rozhodla jsem se, že si s ním musím vážně promluvit, bez emocí a křiku. K rozhovoru došlo, ale nedopadl podle mých představ. Jirka mi totiž vysvětlil, že ho prostě přitahují jen starší ženy a já bych se s tím měla smířit. Navíc se Petra kvůli němu právě rozvádí a manžel ji vyhazuje z bytu, takže nemá kde bydlet. A protože on Petrou miluje, je jediné a správné řešení, aby bydlela s ním.
Polkla jsem s snažila se mu vysvětlit, že takový vztah stejně nemá perspektivu, vždyť v jejím věku už s ním ani nebude moct mít děti – a já bych nějaké to vnouče ještě uvítala. Jenže Jirka mi řekl, že Petra už stejně dvě děti má. Její dcery jsou už dospělé a bydlí jinde, ale klidně je můžu přijmout jako další vnučky. Naprosto jsem z toho oněměla. Bavili jsme se ještě dlouho, ale poznala jsem, že s ním nic nezmůžu. Nakonec jsem tedy souhlasila, aby se k němu Petra nastěhovala, ale řekla jsem mu ať nepočítá s tím, že se s ní budu bavit nebo ji považovat za budoucí snachu. To ale Jirkovi stačilo, a tak se k nám za týden Petra nastěhovala.
Hrozně mě to ničilo
Musím říct, že zpočátku byla Petra docela milá, kdyby nešlo o takovou situaci, možná bych si s ní i jako s vrstevnicí rozuměla. Můj muž se s tím nějak smířil a přestal to řešit, ale já celou situaci pořád nemohla skousnout. Žili jsme tedy v našem domě společně., ale vlastně každý zvlášť. Ty tam byly doby společných setkávání... Postupem času jsem si na to svým způsobem zvykla, co mi taky zbývalo, ale radost jsem z toho neměla. Jednoho dne přišel Jirka s tím, že Petra, chudák, přišla o práci a že si hledá novou.
To její „hledání“ ale znamenalo, že byla skoro nepřetržitě doma. Nikam nechodila, ani se svými dcerami se nejspíš moc nestýkala, alespoň přede mnou o nich nemluvila. A já z toho měla pocit, že Petra si ani žádnou práci nehledá. Proč by to taky dělala? Bydlet měla kde, jíst měla co, peníze vydělával Jirka. V domě se rozhodně taky nepředřela, i když Jirkovi aspoň občas vařila a uklízela. Měla jsem vztek, že to Jirka nechce vidět, ale tehdy jsem si řekla, že už do toho rýpat nebudu. Nechám Jirku, aby pochopil sám, že ho jeho partnerka vlastně jen využívá.
A to jsem nejspíš udělala dobře. Nakonec mu to došlo. Asi po půl roce, co se k nám Petra nastěhovala, mi Jirka oznámil, že se rozešli a že se od nás odstěhuje. Jak mně se ulevilo! Ten půlrok byl pro mě hrozně psychicky náročný. Na jednu stranu jsem si přála, aby byl Jirka šťastný, ale na druhou stranu jsme viděla, jakou ženu si to vybral. Mohlo to ale být i horší. Jirka se z rozchodu docela brzy vzpamatoval a já se děsila, koho si najde příště. Po dvou letech nás seznámil s novu partnerkou. Renata je „jen“ o sedm let starší než on, což mi po předchozí zkušenosti přijde naprosto skvělé.
