Můj zpěv přilákal zlé duchy

Šibeničnímu vrchu jsme se vždycky smáli. Procházka v lese mě ale přesvědčila, že duchové tam jsou a dychtí po krvi. Tehdy jsem přijela za svou starou pratetou na vesnici.Bydlela na kraji vesnice pod bývalým Šibeničním vrchem. Ten vrch byl zarostlý, žádné zbytky šibenice na něm nestály, ale tradovalo se, že tam to děsivé místo kdysi stálo.

Jako děti jsme si z toho ale nic nedělaly, Ta historka nás naopak přitahovala a my uspořádaly na kopec několik výprav.Bylo to vždycky ve dne. A nikdy jsme nic nejenže nenašly, ale samozřejmě se ani trochu nebály.

Prateta nám ale vždycky varovně říkala, že tam nešťastné duše popravených létají a roztrhají každého, kdo se na to místo v noci za úplňku vypraví nebo je bude provokovat.

My se ale jen smály.

Také vás může zajímat ...

Na vrch prý mohla jen stará Kudláčková, místní bylinkářka, která uměla různá kouzla. Rychle se setmělo Tehdy, když se ta zvláštní událost stala, mi bylo čerstvě šestnáct. Rodina mě vyslala k pratetě, abych ji pomáhala.Prateta byla už hodně stará, chalupu měla bez vody, s kadibudkou na dvoře. Vůbec se mi tam nelíbilo.

Chtěla jsem být doma ve městě, chodit s kamarádkami na koupaliště a pak večer na diskotéku nebo někam posedět.Ty dva týdny pro mě byly za trest. Jak jsem jen mohla, vytratila jsem se z domu a chodila jen tak po vesnici a po okolí. Nikoho zajímavého jsem tam ale nenašla. Měla jsem vztek. A dávala svou naštvanost patřičně najevo.I ten den tomu nebylo jinak.

Uvařila jsem pratetě, natahala do domu vodu ze studny, umyla nádobí a když prateta odpoledne usnula, vytratila jsem se. Běžela jsem do lesa, abych svou zlost rozchodila. Nakonec jsem se posadila na mýtince pod samotným vrchem, snila si tam a dívala se dolů do kraje.A nakonec jsem si začala zpívat.

Tak jsem si ani nevšimla, že se slunce sklonilo k obzoru a začíná se stmívat.

Začali kolem kroužit

Najednou mě probrala zima. Ochladilo se a zvedl se vítr. Přiletěl z vrchu kopce a začal se kolem mě točit jako v nějakém víru.Vyskočila jsem, že poběžím dolů, abych byla doma dříve, než padne tma. Vítr ale zesílil, kroužil kolem mě tak, že jsem se nemohla pohnout z místa. V uších mi hučelo a znělo: „Zpívej! Zpívej ještě!“ Nemohla jsem se těch hlasů zbavit.Musela jsem poslechnout.

A tak jsem začala zpívat. Ty hlasy ale najednou: „Pojď! Pojď s námi!“ Vykročila jsem a jako omámená šla přímo ke skále, která tam byla. Když jsem se blížila k jejímu okraji, ty hlasy přikazovaly: „Skoč! Skoč dolů!“ Věděla jsem, že se zabiju, ale nemohla jsem se zastavit.Můj hlásek někde uvnitř hlavy skomíravě prosil: „Nesmíš! Zabiješ se!“ Ale moje nohy šly dál.

V duchu jsem se loučila se životem – když tu najednou… Zachránila mi život Vítr prořízl ženský hlas, který křikl několik slov, kterým jsem nerozuměla.A hned vzápětí mě chytla čísi ruka. Vír kolem rázem utichl. Vedle mě stála Kudláčková. „Holka nebohá!“ řekla mi, „Tady se nesmíš toulat!“ Vedla mě cestou k domu pratety, která mě už vyhlížela.

Od té doby se duchům ze Šibeničníku neposmívám.

Petra (51), Vlašim .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...