Celé mládí jsem měla smůlu na partnery. Poznala jsem alkoholika, tyrana, lakomce i maminčina mazlíčka. A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí na internetové seznamce.
Podala jsem si inzerát. Když jsem vyloučila odpovědi mužů, kteří hledali hlavně milenku, zůstalo už jen pár e-mailů. Mezi nimi mě zaujal Adam. Byl o pět let starší než já a bydlel asi 25 kilometrů daleko.
Dala jsem mu šanci
První schůzku jsme si dali v kavárně. Byl příjemný, ale z mé strany nepřeskočila žádná jiskra. Zato on se do mě zamiloval na první pohled. Snažil se, aby si získal mé city, byl opravdu milý, uměl lichotit. Asi po dvou měsících jsme se znovu sešli a já jsem mu dala šanci. Zjistila jsem totiž, že mi během několika týdnů trochu chyběl. Po všech těch špatných zkušenostech jsem si vážila, že je to dobrý a srdečný chlapec.
Naděje na hezký život
Začali jsme spolu chodit. Trávili jsme spolu víkendy a pár měsíců nato jsme začali spolu bydlet. Ve všem jsme se shodli, takže jsem byla spokojená a žila jsem si jako v bavlnce. Až do jednoho osudného dne, kdy jsme spolu jeli autem na nákup a on přehlédl motorkáře, kterého srazil.
Přestala jsem mu věřit
Bylo to hrozné. Volala jsem záchranku a policii. Naštěstí se ukázalo, že motorkář měl „jen“ středně těžké zranění. Ale i tak jsem se z té události nedokázala vzpamatovat. Bála jsem se sednout si znovu s Adamem do auta, v noci se mi zdály strašné sny. Před očima se mi stále odehrávaly poslední okamžiky před nehodou. Já jsem totiž toho motorkáře viděla, Adama jsem varovala, ale on mě neslyšel. Moje důvěra v něho vyprchala a já jsem se bála o život. Říkala jsem si, že by jednou mohl zranit i mě, nebo dokonce i zabít. Adam se mi pak dokonce svěřil, že je to už jeho druhá dopravní nehoda. Velmi jsem se bála, jaký trest dostane. Žili jsme ve velkém strachu, nakonec to však dopadlo dobře a Adam dostal jen peněžitý trest, zákaz jízdy a podmínku.
Byla to těžká zkouška
Dlouho jsem uvažovala, jestli nemám ukončit náš vztah. Probírala jsem to s kamarádkami, ale žádná mi neuměla poradit. Nevěděla jsem, jak dál, tak jsem navštívila psychologa. Jeho slova mi otevřela oči. Zatímco já jsem si stěžovala na mého přítele, psycholog se mě zeptal, jestli jsem já dokonalá. Odpověděla jsem, že samozřejmě ne.
Našli jsme k sobě cestu
Díky dalším sezením jsem se postupně zbavila strachu a začala zase normálně žít. S Adamem jsem zůstala. V duchu jsem si však slíbila, že pokud by ještě jednou havaroval, okamžitě se s ním rozejdu. Je to už osmnáct let a čas ukázal, že mé rozhodnutí zůstat ve vztahu bylo správné. Jsme již jedenáct let manželé, máme devítiletou dcerku a jsme šťastní.
Radka J. (48), Kladno
