První snacha od mého syna odešla. Měla jsem jí to za zlé. Ale když jsem poznala tu druhou, musela jsem se jí v duchu omluvit.
Už tenkrát, když jsme se s manželem měli přestěhovat do domu mého syna, jsem neměla dobré tušení. Říkala jsem si, že to nemusí dělat dobrotu. Kamil a jeho syn, náš vnuk Jirka, nebudou v tom domě pořád jen dva. Kamil si určitě najde po Jarmile, která odešla a pak emigrovala do zahraničí, nějakou ženskou a my budeme postaveni před hotovou věc. Z toho mohou vzniknout netušené problémy. Ale neměli jsme vlastně na vybranou, Kamil byl na pubertálního Jiříka sám a nemohl se o něho starat, musel pracovat, byl hodně vytížený, takže jsme svůj byt prodali a přestěhovali se.
Kdyby to tak
šlo pořád…
Dům byl dost velký, takže jsme měli s mým Tondou dostatek prostoru. Radost jsme měli i ze zahrádky, kde jsem hlavně já sázela kytičky. Naše přestěhování mělo spoustu bonusů. Necelý rok jsme si jich s radostí užívali a starost o Jiříka nebyla přitom tak náročná, že bychom ji nemohli zvládnout. Měla jsem tehdy ještě hodně energie, oba jsme byli v důchodu, takže jsme se starali o dům i o dva naše chlapce s vervou a nadšením. Kamil si užíval své svobody, takže si domů občas přivedl nějakou dámu, ale byly to krátkodobé známosti, leckdy jsme je ani nezahlédli, protože ty ženy přišly v noci a ještě v noci odešly. Jenomže pak jsme zahlédli několikrát za sebou návštěvu stejnou. A Kamil nám ji představil. Nikoleta. Divné jméno. Jak z nějakého francouzského filmu. Byla vůbec z Čech? Ano, mluvila bez přízvuku, ale čert ví, jaký má původ, říkali jsme si. Měla divnou energii. No, nelíbilo se nám to.Ale Kamil se nás na náš názor neptal. Uplynulo ani ne čtrnáct dní a milá Nikoleta přišla s obrovským kufrem a už neodešla.
Hodně rychle se zabydlela
Nejdřív byla miloučká, usmívala se na nás jako sluníčko, až jsme měli dojem, že dostane křeč do tváří. Zabydlela se ale rychle a stejně snadno přebírala také vládu nad domácností. Pak začala předělávat zahradu a k naší hrůze nechala od zahradníka, kterého musel zaplatit Kamil, vytrhat růže a další květiny, které jsme zasadili a zahradu upravovala podle svého. Řekla bych, že problémy, které tak začaly, měly hlavní vinu na tom, že můj Tonda měl stále větší zdravotní problémy, začal se u něj projevovat vysoký krevní tlak, trpěl nespavostí, byl stále rozčílený. Já jsem na tom byla podobně, ale protože jsem se soustředila na starost o něj a také stále o našeho vnuka Jirku, tyhle praktické problémy mě od podobného trápení trochu odvedly. Ovšem ne zcela. Nikola, tahle sotva dospělá, arogantní dámička, musela mít v domě hlavní slovo, a to byl kámen úrazu. Dovedla Kamila zpracovávat den po dni, až byl nakonec zcela pod pantoflem. Můj Antonín se mu občas snažil mluvit do duše, aby si taky trochu dupnul a nekýval na všechno, co si ta fiflena vymyslí, jako pejsek. Byla to sysifovská práce, ale alespoň trochu to pomáhalo. Jenomže pak se stalo něco, čeho jsem se bála v nejhorších snech a nechtěla si to ani připustit. Antonín zemřel. Bylo to rychlé. Infarkt a konec.
Ovládla dům
Pohřeb, smutek a chvíle klidu. Skutečně jen chvíle, pár dní. Pak začaly domem létat povely. Ta mladá generálka řádila jak poděs. Vyhazovala nábytek, předělávala, nechala bourat příčky, někde se musely měnit podlahy… Že měl tehdy Kamil dost peněz na tyhle její rozmary, byla vlastně smůla. Pak zjistila, že Jiřík může bydlet u mě v suterénu, že se tam hezky vejdeme, co nám chybí, že ano... A začala mi dávat úkoly. Mazaně. Nejdřív „Haničko, prosím tě, zlatíčko, byla bys tak strašně hodná…“ A za pár týdnů… „Hani, ty jsi slíbila, že nám ušiješ ten přehoz, a je to čtrnáct dní. A kde je ten přehoz? Máme sklerózku, Haničko, co? A zalij ty cypřiše, jsou suché a pršet nemá…“ Najednou jsem zjistila, že ji poslouchám skoro stejně jako ten můj trouba Kamil. Holka začala velet domu, a když ji Kamil požádal o ruku, nabralo vše ještě větší obrátky. To už na mě i křičela, když jsem na něco zapomněla. A pak si ji Kamil vzal. Jsem přesvědčená, že tenhle krok také nebyl z jeho hlavy. Prostě tancoval, jak pískala. A já jsem se ze suterénu zase stěhovala, protože se zjistilo, že k domu se dá snadno přistavět místnost, něco jako vejminek. Tam jsem skončila. Můj vnuk Jirka šel na internátní školu, takže doma nebyl už skoro vůbec a já ztratila posledního spojence. Došlo mi, že jsem v koncích. Dokud tady byl Tonda, mohla jsem si postěžovat a z něho ta holka přece jen měla alespoň trochu vítr, ale teď?
Mám vnučku
Ten hlavní důvod, proč jsem musela vyklidit pole, se ukázal za pár měsíců. Mladá paní porodila holčičku a od té doby už pro mě nebylo cesty zpátky. Janička je opravdu krásná, to jsem musela a musím uznat, ale mám pořád, a je to už osm let, problém ji mít tolik ráda, jak by babička vnučku měla mít. Pořád v ní vidím tu její panovačnou, arogantní matku, tu falešnou osobu od kolotoče, a k lásce ke své vnučce se musím tak trochu nutit, což mě samotnou velmi trápí a stydím se za to. Ale je to silnější než já. Cítím, že mě opouštějí síly a ani mi to nevadí. Denně před spaním mluvím se svým Tondou, abych se uklidnila a někdy ho potkám i ve snu, on se na mě usmívá a jako by mě lákal někam, kde je to krásné a kde budu mít klid. Věřím mu. Myšlenky na setkání s ním mi klid dodávají už teď, tady na tomhle světě. Jsem vlastně se svým osudem srovnaná. To, co se bude v tomhle domě dít, až tu nebudu, to uvidím už odjinud. A trápit mě to už určitě nebude.
Hana (78), Zlín
