Každému se v životě stane, že ho zklame člověk, do kterého vkládal naděje. Nejhroznější ale je, když se takového zklamání dočkáte od vlastního dítěte!
V době dospívání jsem snila o početné rodině. Nebylo mi to ale dopřáno. Našla jsem si sice hodného manžela a za Martina se ve čtyřiadvaceti letech provdala, ale děti nám osud nedopřál – s jedinou výjimkou. Brzy po svatbě se nám narodil syn Vojta.
Další pokusy o těhotenství ale dopadly vždy špatně a nakonec jsem už další děti mít nemohla. Nijak mi to ale nakonec nebránilo v rodinném štěstí. Vojta byl inteligentní dítě, na základní škole neměl žádné problémy ani s učením, ani s chováním.
Problémy nastaly až na gymnáziu, kdy se chytil špatné party. Tehdy ho málem vyloučili a nebýt intervence mého muže, asi by k tomu skutečně došlo. Měla jsem si už v té době všimnout, jak se původní povaha mého syna mění k horšímu.
Po hádce odešel z domova
Vojta nakonec odmaturoval. Měl s námi už velmi napjaté vztahy, zejména s manželem. Musím přiznat, že i Martinova povaha doznala změn k horšímu. Už to nebyl ten pozorný a ochotný partner, stával se z něho zamračený a zahořklý sobec.
Vojta stále bydlel u nás, ale po jedné obzvlášť zuřivé hádce se svým otcem z domova odešel. Se mnou dál udržoval kontakt, na Martina nijak nereagoval. Takhle to trvalo několik let. Věděla jsem, že má přítelkyni a pak mi přišla i pozvánka na svatbu.
Bylo to ale jedině s podmínkou, že se nedostaví Martin. To jsem odmítla a tak jsem to, jak můj jediný syn říká své vyvolené „ano“, neviděla. Vojta se kupodivu neurazil a nějaké spojení mezi námi probíhalo i nadále.
Potom přišel v mém životě zásadní zlom: Martin měl tragickou nehodu, po které zůstal v nemocnici ležet v kómatu. Měsíc ho udržovali při životě na přístrojích. Vojtovi jsem o tom řekla, ale ani jednou za svým otcem nepřišel.
Smrt otce mu byla lhostejná!
Jednoho dne mi z nemocnice zavolali, že můj manžel zemřel. Byla jsem na tu zprávu víceméně připravená, lékaři mi předtím řekli, že Martin má jen malou naději. Přesto jsem se psychicky složila. S přípravou pohřbu mi pomáhali příbuzní a známí. Od nich se také o smrti Martina dozvěděl Vojta.
Čekala jsem, že alespoň v této situaci odloží tu svoji nenávist, jakou vůči otci choval. Neodložil. Vzkázal mi krutá slova: prý je mu to jedno a na pohřeb s ním určitě nemám počítat. Skutečně to dodržel a při smutečním obřadu jsem se ho nedočkala.
Hrozně moc mě to mrzelo. Ještě to zvýšilo počet slz, které jsem proplakala. To jsem ještě nevěděla, že zklamání z Vojtovy neúčasti není tím posledním, které mi připraví. Jedním z důsledků předčasné Martinovy smrti bylo totiž také dědické řízení. A právě tam se ukázalo, co je můj jediný syn vlastně zač.
Přišla jsem o něho navždy
U notářky jsem se po velmi dlouhé době opět setkala s Vojtou osobně. Byl tam v přítomnosti své ženy. Ta mi připadala jako chladná, materialisticky založená osoba. Vojta mi nejprve vyčinil za to, že jsem nebyla na jejich svatbě. To napětí, které předtím panovalo mezi ním a Martinem, nyní přenášel na mě.
U notářky se ukázalo, že bude požadovat z dědictví mnohem větší díl, než na jaký měl právo. Vyrukoval s nejrůznějšími vymyšlenými historkami o týrání, o zkaženém dětství a podobně. Chtěl za to nějakou kompenzaci. Nejhorší bylo, že mluvil natolik přesvědčivě, až mu notář uvěřil.
Doporučil synovi, aby ty informace zveřejnil. Byl očividně na jeho straně. V té chvíli mi bylo jasné, že jsem o Vojtu přišla definitivně. Musela jsem proti němu bojovat. Spojila jsem se s bratrem jednoho kolegy, který byl právníkem.
Nakonec dědické řízení proběhlo tak, jak to bylo stanoveno zákonem. S Vojtou jsem se od té doby nesetkala, vím jen z doslechu, že má dvě děti a odstěhoval se do Prahy. Vnoučata asi nikdy neuvidím.
Magda L. (62), Trutnov
