Porvala jsem se v hospodě

Poklidná večeře s kamarádkami se změnila v hádku a posléze drsnou rvačku. Naštěstí jsem díky návštěvám posilovny zvítězila a přeprala čtyři velké chlapy.

Až donedávna mě všichni považovali za nenápadnou a usedlou myšku. Žila jsem jen pro rodinu, vnoučata a domácnost. Zahrádka, kytičky a taky pár slepic, to byl celý můj život. Prostě jsem byla nudná, proč to nepřiznat.

S manželem, po všech těch společných letech, jsme toho také moc nenamluvili, natož abychom si spolu někam vyšli. Vlastně jsme už o to ani nestáli. A tak jediným zpestřením byla občasná večeře s kamarádkami.

Byly to ženské v mém věku, tedy pár let před důchodem, s kterými jsme se scházely už od základky. Časem samozřejmě nějaká holka, jak jsme si stále říkaly, ubyla, odstěhovala se nebo taky zemřela. Tak nás zůstalo pět a díky té nejakčnější z nás, Marice, jsme se scházely minimálně jednou do měsíce.

Také vás může zajímat ...

Povyprávěly jsme si o vnoučatech, nemocech a taky vyměnily nějaký ten recept.

Zájem chlapů nám lichotil

Tentokrát bylo vše slavnostnější, protože se blížily moje narozeniny a tak jsem objednala šampaňské, abychom si to náležitě užily. Když byla večeře v nejlepším, začali nás obtěžovat chlapi, co seděli u vedlejšího stolu.

Nejdřív jsme to braly jako legraci. Ono se moc často nestává, aby s naší věkovou kategorií laškovali docela pohlední pánové. Jenže, oni byli nejen pohlední, ale taky vlezlí. Měli už něco upito a nechtěli se nechat jen tak odbýt.

„Hele, nedělej fóry a odvaž se trochu!“ zařval ten jeden na Mariku a postavil před ní panáka. Ona nechtěla, ale on stále naléhal: „Nebuď tak kyselá…“ Začínala jsem toho mít dost, ale kamarádky mě varovaly, abych si nic nezačínala.

Ti mužští byli čím dál dotěrnější. Obsluha nereagovala, jen se všemu smála. Evidentně jsme si tentokrát vybraly špatný lokál.

Jednomu jsem dala facku

Mužský začal Mariku osahávat. Ta se bála a z očí jí začaly téct slzy. Úplně se rozklepala strachy. Měla jsem trochu upito a vůbec nevím, co to do mě vjelo. Stoupla jsem si a dala tomu sprosťákovi facku.

Byl překvapený. „Co si to dovoluješ, ty nádhero?“ ohnal se po mně a taky mi dal facku. To už se zvedli i ti další tři jeho kumpáni a hnali se na mě. Chystali se mě zmlátit, to bylo jasné. Moje kamarádky seděly jako přibité a mně došlo, že jsem v téhle šlamastice zůstala sama.

Popadla jsem židli a ohnala se s ní. Jeden to schytal do ramena a padnul na druhého. Ten zařval, sápal se po mně, ale já ho kopla, no víte kam. Další židlí jsem kolem sebe mávala jako zběsilá.

Umím se rvát jako Rambo

„Jménem zákona!“ ozvalo se mi za zády a já se lekla. Za mnou stál policista a nevěřícně se rozhlížel. Chlapi byli zbití jako řešeto, jeden se válel na zemi, další ležel pod stolem a mačkal si bouli na čele.

Policista se smál, ale nakonec mi přece jen uštědřil pokutu. Bylo mi to jedno. Zvítězila jsem, přeprala je všechny. Od té doby mi neřeknou jinak, než paní Rambová.

Kristýna S. (52), Mělník

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...