Zjištění, že po dvaceti letech manželství je mi Rudolf nevěrný a zamiloval se do slečny, která by mohla být jeho dcerou, mnou hluboce otřáslo. I tak jsem ale byla ochotná mu odpustit.
Jenže on se své milované „holčičky“ nehodlal vzdát a bezohledně si šel za svým cílem, kterým byl konec našeho manželství. Nakonec mě víceméně donutil podat žádost o rozvod. Děti – devatenáctiletá dcera Helena a sedmnáctiletý syn Šimon – mě v tomto směru podpořily. Chování svého otce braly jako zradu. Rudolf sice získal, co chtěl: svobodu a svoji mladou lásku, jenže navždy ztratil důvěru a zázemí tří lidí, kteří s ním tvořili rodinu.
Poučení se z chyb
Po Rudolfově odchodu bylo všechno jiné. S vděčností jsem vnímala, jak v těžkých chvílích stojí děti při mně. Dcera už měla přítele, ale kdykoliv se jí zdálo, že jsem smutná, byla schopná odložit plánovanou schůzku a zůstat se mnou. O to více jsem se vracela k Rudolfově zradě a odchodu. Prakticky jsem ho nevídala. Děti ho zavrhly a on se nesnažil získat si je zpátky. Byl svojí slečnou stále okouzlen, bydlel s ní a chtěl si ji vzít. Zpětně jsem viděla, že naše manželství upadlo postupně do stereotypu, z dravé bystřinky se stala stojatá voda. Nyní nemělo smysl uvažovat, jak by vše dopadlo, kdybych se chovala jinak. Minulost je neměnná, slouží jen ke vzpomínkám a k poučení. Věděla jsem, že jestliže ve svých třiačtyřiceti letech ještě potkám někoho, s kým by mi stálo za to žít, dám si na tom vztahu více záležet.
Návštěva u kamarádky
Skutečnost byla taková, že jsem ani nikoho nehledala. Ze Šimona i Heleny se stali dva mladí dospělí lidé, kteří chtěli žít samostatně. Já se tak ocitla úplně sama. Měla jsem samozřejmě kamarádky a známé, se kterými jsem si mohla o všem povídat. Jednou z těchto kamarádek byla i Alena. Spojoval nás podobný osud, také ji kdysi opustil manžel kvůli mladší ženě. Když jsem k ní jednou v neděli odpoledne přišla a spatřila tam sympatického padesátníka v dobře padnoucím obleku, domnívala jsem se, že je to její nový přítel. K mému překvapení však při představování zaznělo. „To je Eva, moje dobrá dlouholetá kamarádka. A to je Zbyněk, můj bratr.“ Podali jsme si ruce a já se na Alenu tázavě dívala.
Pohledný bratr
O bratrovi se několikrát zmiňovala, ale vyplývalo z toho, že se moc nestýkají. Říkala jsem si, že spolu nejspíš dobře nevycházejí. Nyní se mi dostalo vysvětlení: „Zbyněk žil dlouhá léta v cizině. Teď se rozhodl definitivně vrátit do Česka.“ Místo toho, abychom probíraly moje a Aleniny osudy, jak jsme mívaly ve zvyku, rozvinula se konverzace ve třech. Zbyněk se ukazoval jako milý společník. Bylo mi líto, když jsem pak musela od Aleny odejít.
Večeře ve dvou
Kamarádka mi zavolala druhý den. „Představ si, že jsi udělala na Zbyňka opravdu velký dojem. Celý zbytek večera se pak na tebe vyptával. Myslím, že se s tebou bude chtít sejít ve dvou.“ Její slova mi zněla jako rajská hudba. Alena v roli dohazovačky mi pak vyřídila, abych k ní v podvečer přišla. Zbyněk tam prý bude také a vezme mě někam na večeři. Poprvé po rozvodu jsem strávila před zrcadlem delší dobu, než bývá obvyklé. Najednou mi záleželo na tom, jak vypadám, jakým dojmem působím. V půl šesté jsem zazvonila u Aleny. Zbyněk přišel o pár minut později. Zjistila jsem, že některých věcí z mládí se člověk nezbaví ani ve zralém věku. Třeba trémy a červenání. Zbyněk mi oznámil, že zamluvil dvě místa v nejlepší restauraci na šestou hodinu.
Poznávali jsme se
Výhodou starších lidí je, že mají na co vzpomínat, a proto nemusí na prvním rande hledat témata k rozhovorům. Slovo si vzal nejprve Zbyněk a doplnil tak své vyprávění z předchozího dne. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený už pět let. Měl pak ještě vztah s mladší přítelkyní, ale raději z něho vycouval. Pak jsem vyprávěla já. Byl to spíš nesouvislý tok vzpomínek a obrazů, ale Zbyněk mě zaujatě poslouchal. Opravdu ho můj život zajímal. Cítila jsem, že mu mohu o sobě říct všechno a tak jsem mu vyprávěla věci, s nimiž jsem se nesvěřovala ani kamarádkám. Naplno jsem si přitom uvědomovala, jak dlouho už mi takový člověk chyběl.
Naplánovali jsme společnou cestu
Dojedli jsme a zavedli řeč na méně osobní témata. Zbyněk se mě vyptával, co mě baví, jaké mám zájmy. On sám rád cestoval. Můj život mi proti tomu jeho připadal málo zajímavý a také jsem to nahlas řekla. „To všechno se může změnit,“ usmál se. „Mám našetřeno celkem dost peněz a chci se zanedlouho vydat trochu na toulky po západní Evropě. Byla jsi třeba v Paříži?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne. „Také mám nějaké peníze, takže bych se mohla připojit,“ prohlásila jsem. Nechtěla jsem, aby si Zbyněk myslel, že jeho slova beru jako pozvání. Domluvili jsme se, že každopádně vyrazíme spolu.
Povídání až do rána
Večer skončil dlouhou procházkou, kdy jsme se vedli za ruce. Nechtělo se nám domů. Až v jednu hodinu mě Zbyněk doprovodil před dům. V tu chvíli se dalo do deště, který stále více sílil. Kdyby se Zbyněk vydal pěšky zpátky, promokl by. Pozvala jsem ho proto dál. Zůstal až do rána, ale ve vší počestnosti. Dál jsme si povídali, sledovali jsme z okna noční město. Stáli jsme u okna a čekali na východ slunce. Poprvé ve svém životě jsem měla pocit, že tentokrát vyjde jen pro mě a vlastně ještě pro muže, který mi do života opět přinesl naději.
Eva K. (52), Brno
