Skoro každá ztráta se dá nahradit, ale rodinné památky nikoliv.
Brzy to bude už dvacet let, kdy naši zemi postihly katastrofální záplavy, ale já na tu dobu stále musím myslet. Znamenala pro mě obrovské životní ztráty, ze kterých jsem se nikdy úplně nevzpamatovala.
Měla jsem to předvídat!
To léto jsme měli v plánu rozsáhlou rekonstrukci našeho domku. Bydleli jsme nedaleko řeky a já jsem si to nemohla vynachválit. Domek ale potřeboval různé úpravy. Měli jsme našetřené nějaké peníze a na zbytek jsme si vzali půjčku. Všechno probíhalo podle plánu a já se radovala, jak se nám naše bydlení mění podle těch nejkrásnějších představ. Po dobu, kdy probíhaly práce uvnitř domku, jsem všechny cennosti a rodinné památky včetně alb s fotografiemi uložila ve sklepě. Po dobu rekonstrukce jsme většinou přespávali u dcery, která bydlela v sousední vesnici. Jakmile začala řeka stoupat, manžel mě uklidňoval, že voda až k našemu domku nedosáhne. Uvěřila jsem mu. Dodnes si vyčítám, že jsem už tehdy měla zpanikařit a odvézt pro jistotu alespoň věci ze sklepa. Bohužel tam zůstaly. Další noc pak bohužel stoupla voda natolik rychle, že se dostala až na náš pozemek a nejprve zatopila sklep.
Už to nebyl domov!
Byl to neuvěřitelný šok. Radost z rekonstrukce domku se změnila v zoufalství. Do zatopeného sklepa se nedalo dostat. Brečela jsem nad tím, o co všechno jsme přišli, hlavně o fotografie, které nejdou ničím nahradit. Bezmocně jsme pak z bezpečné vzdálenosti museli sledovat, jak voda stoupá stále dál a ničí všechno, co jsme zrovna tak pracně obnovovali. Ještě horší pocity jsem pak prožívala, když voda opadla. Nánosy bahna a mokré zdi už nepřipomínaly bývalý domov. Část škod nám uhradila pojišťovna, ale ty škody, které člověk utrpí na duši a ve svém srdci, se nijak zaplatit nedají. Domek i s pozemkem jsme později prodali a koupili si malý byt daleko od řeky. Prožít podobnou situaci znovu, to už bych ve svém věku opravdu nezvládla.
Vlasta K. (68), Beroun
