Před dvěma lety jsem se nechtěně stala hostem nemocnice. Všední dny a dlouhé chvíle mi zpříjemňoval jeden tamní sympatický lékař.
Krátce po oslavě padesátin jsem šla na pravidelnou prohlídku na mamograf. Myslela jsem si, že půjde jen o rutinní záležitost. Že dostanu papír, na kterém bude stát, že jsem v pořádku, a během pár minut půjdu domů. Naneštěstí to tak nebylo. Lékařka mi našla v pravém prsu bulku, která musela okamžitě pryč. O několik dní později jsem s taškou v ruce, ve které jsem měla věci na převlečení, pár knížek na čtení a další nezbytnosti, odvážně napochodovala do nemocnice. Ujala se mě sympatická mladá sestřička a dovedla mě na pokoj. „Tohle je paní Šimonková,“ přestavila mi moji novou spolubydlící, ženu, které mohlo být kolem šedesátky. Byla jsem ráda, že jsem jen na dvojlůžáku. Druhý den ráno mě čekala operace, a to poslední, po čem jsem toužila, byl pokoj plný upovídaných a vyptávajících se ženských.
Stál nade mnou a usmíval se
„Probuďte se, už to máte za sebou,“ lékařova slova ke mně doléhala jakoby z velké dálky. Pomalu jsem otevřela oči. Spatřila jsem vřelou usmívající se tvář, která byla pod vlivem narkózy trochu rozmazaná. „Všechno dobře dopadlo. Byla to jen neškodná benigní bulka. Protože ale byla větší, bylo lépe ji odstranit. Pár dní si u nás poležíte a pak se můžete v plné síle vrátit do běhu každodenního života,“ vysvětlil příjemným hlasem. Ze srdce mi spadl veliký kámen. Vděčně jsem se na něj usmála.
Vzal mě na procházku
Když jsem se další den vrátila do normálního pokoje, moje spolubydlící už byla pryč. „Ráno ji lékař propustil,“ informovala mě sestřička. Lehla jsem si do postele a otevřela knížku. „Nějak ten čas zabít musím,“ pomyslela jsem si. Nepřečetla jsem ani jednu kapitolu, když do pokoje vešel lékař, který mě operoval. „Jak se daří?“ zeptal se. „Jde to. Jen se tu asi unudím k smrti.“ Chápavě přikývl. Zpoza zad vytáhl nádhernou růžovou růži a podal mi ji: „Co byste řekla na procházku v nemocničním parku?“ Souhlasila jsem. „To se takhle staráte o každou svou pacientku?“ zeptala jsem se, když jsme seděli až nebezpečně blízko vedle sebe na lavičce. Zavrtěl hlavou. „Neumím to vysvětlit, ale něco mě k vám táhne.“ Večer se vrátil znovu. „Říkala jste, že máte ráda anglické básníky,“ pronesl jakoby mimochodem a položil na stolek Byronovu básnickou povídku Džaur. „To je milé,“ řekla jsem potěšeně. Už se zvedal k odchodu, když jsem se ho zeptala, jestli by mi kousek nepřečetl. „Moc rád,“ odpověděl a posadil se na postel. Když dočetl, popřál mi dobrou noc a políbil na tvář. Než jsem z nemocnice odešla, vyměnili jsme si telefonní čísla. Ozval se hned druhý den a pozval mě do divadla a na večeři, kde jsem naplno podlehla jeho kouzlu…
Štěpánka L. (52), východní Čechy
