Dlouholeté přátelství vzalo rychle za své. Chystali jsme se strávit nějaký čas na naší milované chalupě, kam jsme byli jako doma. Přivítalo nás ale nepřátelství od lidí, od kterých bychom to nikdy nečekali.
O chalupě jsme dlouho snili, ale až těžké astma našeho nejmladšího syna nás přimělo k činu. Koupili jsme polorozpadlé stavení v nádherné přírodě s čistým vzduchem, a začali ho postupně opravovat. Zprvu to nebylo vůbec snadné. Nedostatek peněz a také materiálu, zkušenosti žádné a věčně nemocný syn. Časem se ale naše snahy zúročili a my se mohli konečně, místo ve stanu před tou naší zchátralinou, konečně vyspat v útulné místnosti! A potom i v druhé a třetí…
Pomáhali jsme, kde se dalo
Na chalupu jsme jezdili nejen každý víkend, ale i přes prázdniny. Střídali jsme se tam s mými rodiči a později i známými. Jen aby děti mohly být na čerstvém vzduchu. O něco později koupili stavení hned vedle nás přes zahradu o něco mladší lidé, také původně z města. Chystali se usadit nastálo. Jejich začátky v mnohém připomínaly ty naše. Nedostatek zkušeností i peněz! Nebyl by to můj manžel, aby jim nepomohl. Občas u nich strávil celý den. To když pokládal tašky na střeše, nebo kopal kanalizaci. Já jim zase uvařila i upekla, aby neměli hlad – bez kuchyně a sporáku. Ale i oni tohle těžké období překonali. Scházeli jsme se ke společným táborákům, pekli jsme domácí chleba a zavařovali nejrůznější marmelády. Dlouholeté přátelství přetrvalo, i když nám děti odrostly a my už jezdili na chalupu jen sporadicky.
Našemu cestování se vysmívali
O prázdninách jsme se spíš snažili cestovat, abychom dohnali vše, co jsme během života zameškali. Sousedi se tomu našemu poznávání světa trochu vysmívali. „Co pořád někde hledáte, přece doma je vždycky nejlépe!“ kroutili hlavami, když jsme jim u lahvičky dobrého vína líčili, co jsme kde viděli. My si ale s manželem nedali říct. Toužili jsme se podívat do Paříže nebo do Stockholmu. A taky do Lisabonu, tam jsem chtěla hlavně já. Kvůli knížce, kterou jsem kdysi četla. Zrovna jsme si plánovali čtyřdenní pobyt v Amsterodamu, když nás zastihla zpráva o karanténě. Pohlédli jsme na s manželem na sebe a okamžitě se rozhodli: „Pojedeme na chalupu! Budeme moct být na zahrádce a taky konečně opravit všechno, co jsme tak dlouho odkládali!“
Přivítali nás chladně
Přivítalo nás vymrzlé stavení. Na chalupě jsme nebyli hezkých pár měsíců! Možná i víc než půl roku… „No, utíká to, viď?“ konstatoval manžel s očima upřenýma na mokrý flek na stropě kuchyně. Ani já nehýřila nadšením. Čekal mě velký úklid, na který jsem se vůbec netěšila! Jediné, co mi zvedlo náladu, bylo pomyšlení na sousedy. Moc jsem se na shledání s nimi těšila! Vezla jsem jim nějaké sladkosti pro vnoučata a taky spoustu ovoce. Ve zdejším malém krámku bylo hroznové víno i mandarinky, nebo ananas, dost nedostatkové zboží. Další den odpoledne jsme se společně vydali k sousedům. Bylo to pár kroků a docela jsme se s manželem divili, že už za námi nepřišli oni. Vždycky nás totiž po našem příjezdu běželi přivítat. Tentokrát to ale bylo jiné. „Co tady děláte? Proč nejste doma? To nevíte, že nás můžete nakazit?“ ozvalo se zpoza okna po dlouhém zvonění. Ani nevykoukli! Zůstali jsme stát u vrátek jako opaření. Co je to za řeči? Proč bychom je zrovna my měli nakazit?
Do okna nám hodili kámen
Sousedka ale jako by slyšela naši němou otázku, hlasitě zakřičela: „No pořád někde rajzujete! Jeďte si do té svojí Evropy. My vás tady nechceme!“ Domů jsme šli jako zpráskaní psi. Takové přivítání jsme nečekali! Večer, u té lahvinky určené sousedům, jsme se snažili jednání sousedů pochopit. „Měli jen strach!“ zastával se jich manžel, ale já tolik pochopení neměla. Připadal jsem si zrazená a ponížená. Vždyť bychom ani nešli dál. Jen bychom jim dali tašku mezi dveřmi! Zrovna jsem vařila kávu, když se ozvala rána. Někdo nám hodil do okna kámen! Kdybych seděla u stolu, zřejmě by mě ten šutr trefil. Manžel přiběhnul a rozčílil se tak, že si musel sednout. Bylo mu zle od srdce. Já na nic nečekala. Sbalila svých pár věcí a sedla za volant. „Jedem domů!“ zavelela jsem a manžel neprotestoval. Na chalupu už nepojedeme. Podali jsme inzerát a prodáme ji hned, jak to půjde! Sousedé nás zklamali. Vyštvali nás a to se nedá zapomenout.
Petra D. (59), Mladá Boleslav
