Stín mi byl v patách

Stalo se to už hodně dávno, před nějakými třiceti lety, ale dodnes, když si na tu příhodu vzpomenu, tak cítím nepříjemné mrazení v zádech…

Ten stín se na mě přilepil v noci u zámeckého parku. Marně jsem před ním utíkala. Pronásledoval mě a já měla stále větší strach…

Také vás může zajímat ...

Zapovídala jsem se s kamarádkou

Tehdy večer jsem byla na návštěvě u své dobré kamarádky Jitky. Otevřely jsme si lahvinku vína, povídaly jsme si, řešily jsme moje i její problémy a čas rychle ubíhal. Kolik je hodin, jsme si uvědomily, až když přišel domů její manžel, který pracoval na směny.

Koukla jsem na hodinky a bylo skoro půl jedné. Byl nejvyšší čas, abych se zvedla a vyrazila k domovu.

Stará tragédie

Byla téměř hodina po půlnoci a já musela absolvovat nepříjemnou cestu kolem zámeckého parku, kde v tu dobu nebylo ani živáčka. Hned jsem si vzpomněla na jednu místní historku o ženě, kterou našli zavražděnou v jezírku. Stalo se to sice už před mnoha a mnoha lety, ale takovou věc místní nezapomenou nikdy.

Tajemná postava

Šla jsem podél zámecké zdi a blížila se k bráně. Všude kolem bylo hrobové ticho. Když jsem nahlédla branou do parku k zámecké fontáně, měla jsem divný pocit, že tam vidím ve světle lampy stín člověka.

Nikdo tam ale široko daleko nebyl. Zastavila jsem se a chvíli na ten stín zírala. Vypadalo to, jako vysoká štíhlá postava a na hlavě to mělo něco jako dva růžky. Už jsem chtěla jít dál, když vtom se stín pohnul. A rychle se začal blížit ke mně!

Běžela jsem o život

Hrozně jsem se lekla a v panické hrůze utíkala do kopce, kde byly domy a v nich lidi. Srdce mi divoce bušilo. Slyšela jsem, jak mi někdo dýchá na záda a hrozně jsem se bála otočit. V jednu chvíli jsem uslyšela, jak se to cosi za mnou začalo smát, a pak mě to dokonce chytilo za šálu, která za mnou vlála, a ta mě přiškrtila.

Otočila jsem se a udeřila pěstí do prázdna. A opět jsem zaslechla ten škodolibý smích. Nikde nebyl nikdo, jen ten stín na zemi.

Dýchal mi za krk

S křikem jsem běžela jako o závod a pořád jsem za sebou slyšela ten odporný dech. Doběhla jsem až na křižovatku a bez rozhlédnutí ji přeběhla. Kdyby tam v tu chvíli něco jelo, tak jsem byla mrtvá. A pak najednou nic. Stín i dech i chechot byly pryč.

Najednou byl pryč

Kdesi jsem četla, že člověk se ducha zbaví na rozcestí, a u mě se to opravdu potvrdilo. Stála jsem tam a nemohla popadnout dech. Domů jsem už došla v klidu. Cestě kolem zámeckého parku jsem se ale po setmění od té doby obloukem vyhýbala.

Jarmila P. (55), Moravský Krumlov

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...