Můj syn byl hodný, poslušný a chytrý kluk. Vychovávala jsem ho skoro celý život sama. Člověk ale nemá za svou péči očekávat žádnou odměnu.
Sedím v malé místnosti, kam se vejde jen postel, skříň, malý stolek, jedna židle a lednička, na které stojí moje malá televize. Tak to je můj nový domov. A k tomu dva kufry a tři krabice od banánů plné věcí, kterých jsem se nechtěla vzdát. Oblečení, knihy, fotografická alba. Kampak to ale všechno nacpu. Tady v té malé špeluňce. „To jsem dopadla.“ Už ani plakat nemůžu. A to prý mám ještě velké štěstí, že jsem místo v důchoďáku dostala tak rychle. Prostě někdo tu nečekaně zemřel dřív, napadá mě.
Dědictví po rodičích
Ještě nedávno jsem bydlela úplně jinak. V našem krásném domku s prostornou zahradou. Byl to jediný můj majetek, dědictví po rodičích. Já bych si ho bývala nikdy nemohla dovolit koupit. Po škole jsme se narychlo vdávala a narodil se mi Mireček. S jeho otcem jsme ale vydrželi jen do Mirečkových čtvrtých narozenin. Po dost bouřlivém rozchodu jsem se o syna musela starat sama.
Byli jsme správná dvojka
Syn byl ale moc hodné dítě. Já měla slušnou práci a tak i opakující se výpadky alimentů, které někdy exmanžel neposlal, jsme ustáli. Navíc mi pomáhali rodiče. Už tím, že jsem mohla bydlet u nich. V našem domku, kde jsem vyrůstala, nyní vyrůstal i můj syn. A já se tak mohla starat nejen o něj, ale později i o stárnoucí rodiče. Mireček to tam miloval. Zahrada pro něj byla jedno velké dobrodružství, kde si hrál a později i kutil.
Rád ho zveleboval
Rodiče odkázali dům mě. Po tom, co oba odešli jsme tam zůstali se synem, který si tam před časem přivedl přítelkyni, kterou si vzal. Začali v domku velké rekonstrukce. Nevadilo mi to. Naopak jsem byla ráda, že to místo oživne, brzy možná i smíchem mých vnoučat. Místa tam pro nás všechny bylo dost a syna bavilo vymýšlet stále nové a nové zlepšováky v domě i na zahradě, kde dokonce udělala pro mě takové zátiší s lavičkou, abych si tam mohla v klidu číst.
Souhlasila jsem s tím
I když mě trochu překvapilo, proč jednou přišel se žádostí, abych dům i pozemek napsala na něj. Ale pak jsem si řekla, proč vlastně ne. Má to tu rád, vyrostl tady, zvelebuje to tu a na cestě je už moje vnouče, čtvrtá generace, co tu bude žít. I když jsem cítila, že celý ten nápad není z jeho hlavy a že je z toho trochu rozpačitý, podepsala jsem darovací listinu.
Přišla rychlá změna
Ani ne za půl roku, těsně před porodem, začala snacha tlačit na to, aby se z mé jedné místnosti udělala dětský pokojíček. Syn už měl vše dobře promyšlené a mě sestěhoval do jedné místnosti. Mlčel jsem. Na svět přišla krásná vnučka a brzy jsme čekali další přírůstek Pro mě tam už nezbývalo místo. A tak mi syn zařídil tenhle důchoďák. Strašně mě to bolí. A i když jsme se se synem nepohádali, vím, že to není jen jeho vina, odpustit mu už asi nedokážu.
Eva V. (68), Brno
