Syn mě prostě vystěhoval

Můj syn byl hodný, poslušný a chytrý kluk. Vychovávala jsem ho skoro celý život sama. Člověk ale nemá za svou péči očekávat žádnou odměnu.

Sedím v malé místnosti, kam se vejde jen postel, skříň, malý stolek, jedna židle a lednička, na které stojí moje malá televize. Tak to je můj nový domov. A k tomu dva kufry a tři krabice od banánů plné věcí, kterých jsem se nechtěla vzdát. Oblečení, knihy, fotografická alba. Kampak to ale všechno nacpu. Tady v té malé špeluňce. „To jsem dopadla.“ Už ani plakat nemůžu.

Také vás může zajímat ...

A to prý mám ještě velké štěstí, že jsem místo v důchoďáku dostala tak rychle.

Prostě někdo tu nečekaně zemřel dřív, napadá mě.

Dědictví po rodičích

Ještě nedávno jsem bydlela úplně jinak. V našem krásném domku s prostornou zahradou. Byl to jediný můj majetek, dědictví po rodičích. Já bych si ho bývala nikdy nemohla dovolit koupit. Po škole jsme se narychlo vdávala a narodil se mi Mireček. S jeho otcem jsme ale vydrželi jen do Mirečkových čtvrtých narozenin.

Po dost bouřlivém rozchodu jsem se o syna musela starat sama.

Byli jsme správná dvojka

Syn byl ale moc hodné dítě. Já měla slušnou práci a tak i opakující se výpadky alimentů, které někdy exmanžel neposlal, jsme ustáli. Navíc mi pomáhali rodiče. Už tím, že jsem mohla bydlet u nich. V našem domku, kde jsem vyrůstala, nyní vyrůstal i můj syn. A já se tak mohla starat nejen o něj, ale později i o stárnoucí rodiče. Mireček to tam miloval.

Zahrada pro něj byla jedno velké dobrodružství, kde si hrál a později i kutil.

Rád ho zveleboval

Rodiče odkázali dům mě. Po tom, co oba odešli jsme tam zůstali se synem, který si tam před časem přivedl přítelkyni, kterou si vzal. Začali v domku velké rekonstrukce. Nevadilo mi to. Naopak jsem byla ráda, že to místo oživne, brzy možná i smíchem mých vnoučat.

Místa tam pro nás všechny bylo dost a syna bavilo vymýšlet stále nové a nové zlepšováky v domě i na zahradě, kde dokonce udělala pro mě takové zátiší s lavičkou, abych si tam mohla v klidu číst.

Souhlasila jsem s tím

I když mě trochu překvapilo, proč jednou přišel se žádostí, abych dům i pozemek napsala na něj. Ale pak jsem si řekla, proč vlastně ne. Má to tu rád, vyrostl tady, zvelebuje to tu a na cestě je už moje vnouče, čtvrtá generace, co tu bude žít. I když jsem cítila, že celý ten nápad není z jeho hlavy a že je z toho trochu rozpačitý, podepsala jsem darovací listinu.

Přišla rychlá změna

Ani ne za půl roku, těsně před porodem, začala snacha tlačit na to, aby se z mé jedné místnosti udělala dětský pokojíček. Syn už měl vše dobře promyšlené a mě sestěhoval do jedné místnosti. Mlčel jsem. Na svět přišla krásná vnučka a brzy jsme čekali další přírůstek Pro mě tam už nezbývalo místo. A tak mi syn zařídil tenhle důchoďák. Strašně mě to bolí.

A i když jsme se se synem nepohádali, vím, že to není jen jeho vina, odpustit mu už asi nedokážu.

Eva V. (68), Brno

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

reklama