Někdo uteče hrobníkovi z lopaty, já utekla doktorovi od operace. Asi jsem si tím útěkem zachránila život.
Žlučník mě zlobil už několik let. Nejdřív se mi dělalo špatně po česneku, potom po cibuli a nakonec po kávě. To byl konec. Bez tohoto lahodného nápoje jsem nemohla vydržet. Chtíc nechtíc jsem musela na operaci.
„Měla jste přijít už dávno!“ zlobil se doktor, když mě vyšetřil. Potom přísně pokračoval: „Vyndáme vám ten žlučníček laparoskopicky, budete mít jen tři dírky v břiše, ani jizvu vám neuděláme. Tak proč jste to ženská tak dlouho odkládala?“
Lékař se mi zdál divný
Jemu se to řeklo, ale kdo by se staral o manžela, dům a slepice? Ten můj by je nechal chcípnout hlady. Dospělá dcera bydlela ve městě a sousedi měli svých starostí dost. No, nedalo se nic dělat a navíc, měla jsem být v nemocnici jen pár dní.
Koupila jsem si dvě nové noční košile a taky pantofle, abych nedělala ostudu a vyrazila pod kudlu, jak se říká. Přivítala mě moc hodná sestřička. Všechno vypadalo téměř idylicky, až do chvíle, kdy se zjevil na pokoji doktor, co mě měl operovat.
Byl divný. Ne, že by se tvářil nějak nepříjemně, ale přišlo mi, jako by mluvil z cesty, či co. Něco žvatlal a koukal někam za mě, jako by nevnímal.
Popadla mě hrůza
Když odešel, zeptala jsem se setry, co je zač. Ona jen mlčky pokrčila rameny a rychle odešla. No, všechno běželo jako po drátku. Oblékli mi andělíčka, takovou tu bílou košilku vzadu na tkaničky a zafačovali nohy.
Potom už mě na lehátku odvezli před sál. Ležela jsem tady asi půl hodiny a zmocnil se mě hrozný strach. Co ten doktor? Co když opilý? Nebo bere nějaké prášky? Hrůza mě úplně ochromila. Přestavovala jsem si svůj pohřeb, dceru jak brečí.
Manžela, jak pije jedno pivo za druhým. Vyzáblé slepice a zahradu zpustlou. Najednou jsem se rozhodla. Uteču! Rychle jsem si sundala obvazy z nohou a utíkala dlouhou chodbou pryč. Bosa, jen v tom andělíčkovi.
Před nemocnicí stálo taxi, tak jsem do něho bez ptaní vlezla a zadala dceřinu adresu. Celou cestu jsem se modlila, aby byla doma a mohla za mě to taxi zaplatit.
Všichni se mi smáli, ale jen chvíli
Nevěřila svým očím. „Mami, co tady děláš? Já myslela, že tě dneska operují!“ divila se a kroutila nechápavě hlavou. „To si oni mysleli taky, ale já utekla!“ přiznala jsem se a sama nechápala, co to do mě vjelo.
Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat, ale nemínila jsem couvnout. Už jen kvůli té ostudě, co jsem si nadělala! Dceru jsem další den poslala do nemocnice pro své věci a bylo hotovo. Obvodní doktor mě seřval a v práci se mi vysmáli.
Styděla jsem se za voji zbabělost, ale jen chvíli. Asi za dva měsíce vyšel v místním plátku článek o doktorovi, který operoval pod vlivem drog. Málem někoho zabil, nebýt zásahu jeho kolegy. Byl to ten „můj“ lékař.
Určitě jsem si svým útěkem zachránila život, nebo minimálně zdraví. A to za tu trochu ostudy stálo, ne?
Květa F. (59), Most
