Spěchala jsem příliš a jela neopatrně, navzdory nepřízni počasí. Dostala jsem smyk na kluzké vozovce a jen zázrakem unikla smrti.
Ten den se to sešlo. Od rána jsem měla skluz a stále více se propadala do zpoždění. Dítě jsem ale musela ze školky vyzvednout včas. Vychovatelky byly na pozdní příchody rodičů háklivé a velmi nepříjemné. Naskočila jsem do auta a rychle vyrazila navzdory tomu, že pršelo a vozovka byla mokrá. Vjížděla jsem do strmého kopce, na jehož konci byla prudká zatáčka. Dolů vedl sráz, na kterém rostly stromy. Byl to celkem řídký lesík. A najednou se to stalo. Byl to zlomek vteřiny, během něhož jsem dostala smyk a ztratila vládu nad vozidlem. Vůz se vyřítil z vozovky ven a letěl vzduchem. V panice jsem kroutila volantem. I v tom všem jsem si ale stačila všimnout, že tam v zatáčce, než jsem vylítla, kdosi stál. Ta postava byla vysoká. Nebo možná jen tak vypadala, protože se vznášela nad zemí. Myslím, že jsem zahlédla křídla.
Čekala jsem smrt
S vytřeštěnýma očima jsem hleděla před sebe, naprosto fascinována tím, že se neodvratně blíží můj konec. Před očima se mi mihl obraz malé dcerky, manžela, rodičů. Přes to všechno jsem ale měla zvláštní pocit, že auto letí neuvěřitelně pomalu, jako by se vznášelo. Dokonce v jednu chvíli snad dokonce uhnulo před kmenem stromu, který stál v cestě, a srazilo jen několik větví. Auto dopadlo na zem, kupodivu jsem necítila žádný prudký náraz, žádnou bolest, stále jsem žila a vnímala. Auto jelo jako sáňky po rozbahněném srázu, bralo sebou keře a různá roští. Viděla jsem před sebou louku. Ach můj Bože! Svitla mi naděje. Tam by se mohla ta rychlost zmírnit a při troše štěstí vidím mírný svah vzhůru, kde by se mohlo auto dokonce zastavit? Necítím stále žádnou bolest, necítím nic, necítím ani své srdce…
Seděla jsem jako puk
Auto se zastavilo pozvolna. Seděla jsem v něm nehnutě a zírala před sebe. Z toho šoku jsem nebyla schopná pohybu. Až po hodné chvíli jsem se začala ohmatávat. Byla jsem celá, nic mi nebylo, žila jsem. Vylezla jsem z auta, abych si prohlídla auto. Na první pohled to nevypadalo vůbec tragicky. Když jsem ale zvedla hlavu a podívala se na cestu, kterou jsem proletěla, viděla jsem nad lesem se vznášet vzhůru k nebi mlžný opar podobný postavě. Zmizel v mracích. Stála jsem tam jako solný sloup, až se ke mně najednou začali řítit od silnice nějací lidé. „Jsem v pořádku!“ mávala jsem na ně.
Jana (60), Opava
