Když jsem stále nikoho neměla, řekla jsem si, že si podám inzerát, protože už nemám co ztratit. A to změnilo celý můj život…
Nastala pravá lednová pohroma. Barák zapadl sněhem, z oken už pro sněhovou kalamitu nebylo vidět, nešla elektřina, fičel ledový vítr. My tady na horách jsme zvyklí na všechno, ale tohle už bylo i na mě moc.
Když jsem vyprošťovala babičku od sousedů ze závějí, říkala jsem si, že takovou nadílku nepamatuji.
Odříznutí od světa
Několik dní nebylo vůbec možné vycházet. Naslouchala jsem kvílení meluzíny, koukala na plamínek svíčky a přemýšlela o tom, jak mi utíká život. Kamarádky, které se odtud rozutekly do měst, už byly dávno vdané.
Rozumné holky, na rozdíl ode mě. Já zůstala, měla jsem to tady ráda, ale pomalu jsem docházela k závěru, že se na naší polosamotě nedá normálně žít. Kdo by tady se mnou byl? Nejmladšímu zdejšímu obyvateli bylo šedesát let a mě tehdy pouhých třiatřicet.
„Jestli odsud neutečeš, zůstaneš na ocet,“ prorokovala mi tehdy babička. Měla pravdu. Vypadalo to, že se nikdy nevdám jen kvůli tomu, že mám ráda svůj rodný kraj.
Pokus o seznamovací inzerát
Už mi z té samoty začínalo pomalu harašit. Dlouho ve mně zrálo rozhodnutí, že si podám seznamovací inzerát, až nakonec uzrálo. Dost jsem se mořila s textem. Naštěstí jsem měla času ažaž, nešlo vycházet ven, a tak jsem trčela doma a psala: Osamělá třiatřicátnice hledá spolehlivého životního druha.
Značka: „Ve dvou se to lépe táhne.“ A pak jsem se pokaždé zhrozila, zmačkala papír do kuličky a hodila ho do koše. To se opakovalo asi dvacetkrát.
Bezohledný řidič
Jedenadvacátý text byl sice také příšerný, ale připadal mi o fous lepší než ty předchozí. A protože zrovna přišla obleva, strčila jsem list do obálky a vydala se do města na poštu, abych mohla dopis opatřit známkou a poslat do redakce oblíbeného časopisu.
Když jsem se vlekla loužemi směrem k poštovnímu úřadu, prosvištělo kolem mě červené auto tak nešťastně, že mě celou zmáčelo. „Pitomče!“ rozzuřila jsem se a hrozila za vozem rukou. „Že se nestydíš, burane!“ ječela jsem.
Našla jsem manžela
Auto začalo zuřivě brzdit, vyběhl z něho ohromný chlap. „Cože? Jde mě zmlátit?“ proletělo mi hlavou. No to mi ještě chybělo! Koukám, že v horách žijí opravdoví džentlmeni. Chtěla jsem utéct, když vtom chlap zavolal: „Aleno, jsi to opravdu ty?“ Nemohla jsem dotyčného poznat, brzy se však ukázalo, že to je spolužák ze střední školy, který vyrostl a zmužněl.
Rázem jsem zapomněla na obálku s inzerátem. Petr byl totiž svobodný! Strach, že nebude chtít žít v té naší věčně zasněžené díře, byl také zbytečný. Města měl po krk. Dnes jsme spolu už třicet pět let.
Alena H. (68), severní Čechy
