Vrátila se pro svou panenku

Opravdu existuje něco mezi nebem a zemí? Do svých třiadvaceti let jsem si myslela, že ne. Jenže pak se mi přihodilo něco tak zvláštního, že mi nad tím rozum zůstává stát dodnes.

Jako malá holka jsem měla kamarádku Johanu. Byla to moje nejlepší kamarádka, někdo by možná řekl spřízněná duše. Znaly jsme se od mateřské školky. Vídaly jsme se každý den, hrály jsme si spolu, navštěvovaly jsme se a přespávaly jedna u druhé.

Jenže když nám bylo šest let, stalo se neštěstí. Johana jela se svou maminkou v autě a na křižovatce je smetl kamion. Johanina maminka zemřela na místě, Johana dva dny nato v nemocnici. Ztrátu kamarádky jsem nesla velice těžce a trvalo hodně dlouho, než jsem se s jejím odchodem smířila.

Jak se ale říká, že čas zahojí všechny rány, bylo to tak i v tomto případě. Uběhlo několik let a já jsem vzpomínky na Johanu postupně vytěsnila z hlavy.

Také vás může zajímat ...

Něco nás spojovalo

Vystudovala jsem pajdu a pak jsem nastoupila jako učitelka na základní škole. Byla mi svěřena třída prvňáčků. Ve třídě bylo dvacet čtyři žáků, z toho šestnáct kluků. „To bude pořádný zápřah na tvoje nervy,“ varovala mě maminka.

A měla částečně pravdu. Někteří kluci byli skutečně raubíři, ale já jsem si brzy, i navzdory svému mladému věku a nezkušenostem, u nich získala respekt a úctu. Byla jsem pro ně jak učitelkou, kterou musejí poslouchat, tak kamarádkou, které se mohou svěřit a postěžovat si.

Ve třídě bylo několik dětí, které jsem si oblíbila více, než ostatní. Ne že bych jim snad nadržovala, to rozhodně ne, ale zkrátka mi byly tak nějak bližší. Jednou z nich byla i dívenka jménem Jitka. Byla to taková zamlklá holčička.

Byla bystrá a chytrá, ale moc kamarádů ve třídě neměla. Měla jsem pocit, jakoby mě s ní něco zvláštního spojovalo.

Zvláštní prosba

Jednou po konci vyučování, když už všichni prvňáčci odešli do školní jídelny za oběd, jsem ve třídě zůstala jen s Jitkou. Pečlivě si balila školní pomůcky do aktovky a tu a tam se po mě ohlédla.

Přišla jsem k ní a kamarádsky jsem se na ní usmála. „Trápí tě něco?“ zeptala jsem se jí. Podívala se na mě hlubokýma modrýma očima a přikývla. „Vrátíte mi prosím moji panenku?“ Překvapeně jsem zamrkala. „Já ale tvou panenku nemám,“ odpověděla jsem.

„Ale máte. Já vím, že ano. Má červené srdíčko. Moc vás prosím, přineste mi ji,“ řekla a pak vyběhla ze třídy.

Vzpomínky se vynořily

Večer jsem se se svým podivným zážitkem svěřila matce. Chvilku na mě mlčky koukala, a pak mi začala vyprávět o mně a mé kamarádce z dětství Johaně. Okamžitě se mi začaly vzpomínky na ni vybavovat.

Vzpomněla jsem si také, že měla takovou panenku, o které mi Jitka povídala. Při poslední návštěvě ji u nás zapomněla. Našla jsem panenku na půdě a prohlédla jsem si ji. A skutečně – místo, kde se nacházelo srdce panenky, bylo vykreslené červenou fixkou.

Druhý den jsem vzala pannu do školy a dala ji Jitce. „To je ona,“ vykřikla a vzala pannu do náručí. Ten den jsem pochopila, co nás spojuje. Do malé dívenky nějak vstoupila duše mojí dávno zesnulé kamarádky.

Kamila D. (68), Tábor

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...