Z milované holčičky teď roste pořádný spratek

Naše dvě dcery, dvojčata, se nám narodily, když mi bylo devatenáct a manželovi dvaadvacet. Péči o ně jsme si užívaly, i když to bylo někdy náročné, hlavně v prvních měsících. Holky moc nespaly a my tím pádem taky ne.

Když vyrostly z kojeneckého a batolecího věku, veškeré problémy zmizely. Zabavily se spolu, hrály si, učily se a ve škole byly vzorné. Dospěly v šikovné a samostatné holky, které po maturitě odešly na vysokou školu, bydlely na studentských kolejích a nás přestaly potřebovat.

Jezdily domů jen na víkendy, ale vždycky jsme se na sebe všichni moc těšili a strávili spolu kvalitní čas.

Manžel mě potěšil

Také vás může zajímat ...

Od mládí jsem byla hodně sociálně zaměřená a dojímaly mě příběhy opuštěných starých lidí, chudáků bezdomovců a hlavně odložených dětí. Manžela jsem asi svou povahou a snahou všem pomáhat trochu nakazila.

Po pár mých náznacích o tom, že žijeme sami a nemáme komu dávat naši lásku, i když jsme ještě mladí a plní síly, hned pochopil, kam mířím. „Můžeme se jít podívat do dětského domova a informovat se, co by pro nás bylo vhodné.

Taky jsem přemýšlel nad tím, že bychom mohli nějakému opuštěnému dítěti nahradit rodinu,“ potěšil mě svým uvažováním Přemek. I po skoro dvaceti letech našeho manželství si naprosto rozumíme a vyhovujeme.

Chceme adoptovat dítě

Než jsme se vydali na úřad zažádat o zařazení do evidence žadatelů, začala jsem vyhledávat informace o pěstounské a hostitelské péči, adopci a zkušenostech rodičů, kteří si děti již osvojili.

Byla jsem plná vědomostí, pocitů i plánů. Od rodičů, kteří se na různých internetových diskuzích podělili se svými radostmi i strastmi s dětmi, jsem čerpala nejvíc. I přes různá varování a nejen pozitivní zkušenosti jsme si Přemkem řekli podruhé v životě ANO. Ano, chceme adoptovat dítě.

Přišla kontrola

Po několika návštěvách úřadu, vyplnění mnoha dotazníků a formulářů nás čekala návštěva sociální pracovnice u nás doma. Provedla šetření naší způsobilosti, charakterových vlastností, psychického i fyzického stavu a stability našeho vztahu.

Tak tomu říkala. Pokud prý budeme tolerantní k zdravotním postižením a různým etnikům, můžeme získat dítě velmi brzy. My jsme pár malých požadavků měli, ale jelikož jsme byli prvožadatelé, nečekali jsme na rozhodnutí tak dlouho. Asi za tři měsíce nás potěšil telefon, že pro nás mají roční Anetku.

Všechno bylo v pohodě

Byli jsme šťastní, znovu novopečení rodiče. Biologická maminka byla Češka a tatínek Bulhar. Anetka byla krásná okatá holčička, která jim byla odebrána kvůli neplnění rodičovských povinností.

Pro nás to bylo naše sluníčko a zlatíčko, které rozzářilo náš všední život. Měla jsem v sobě velké nadšení, odhodlání pomoci Anetce. Připravit ji do života a vychovat z ní chytrou, sebevědomou a slušnou osobnost.

I naše holky si malou sestřičku hned oblíbily. Byla úplně bezproblémová. Hodná, adaptabilní, šikovná a temperamentní. Líbilo se nám, že nesedí v koutě a umí si už v první třídě vydobýt to, co potřebuje. Při nástupu do školy jsme jí vysvětlili, jak je to s její minulostí, že jsme její rodiče, kteří ji milují, jen ji porodila jiná maminka.

Puberta všechno zlomila

Všechno probíhalo překvapivě hladce. Jediný problém byl v horší schopnosti udržet pozornost ve škole a také jí byla diagnostikována dyslexie a dysgrafie, která se dá ale speciálním cvičením a tréninkem čtení minimalizovat.

Dělali jsme pro to všechno a opravdu jsme viděli u Anetky zlepšení. Škola jí pak nedělala větších potíží, až na to, že jsme se jí museli trochu víc věnovat, než tomu bylo u našich holek. Problém s Anetkou nastal až kolem čtrnáctého roku.

V pubertě se asi víc projeví temperamentní základ její povahy, kterou zřejmě zdědila po otci. Začala být nespolehlivá, nedodržovala domluvené, chodila za školu a byl z ní cítit alkohol a cigarety. Dohody ani výtky nepomáhaly.

„Se nestarejte,“ odsekávala na každou výtku. Když mi tajně vzala z peněženky tisíc korun, musel zakročit Přemek. „Budeš doma a nikam se nehneš! Máš domácí vězení, tak to ber,“ rozhodl. A nastavil jiný režim výchovy. Ta moje na ni nestačí a já nesu velmi těžce, že z našeho miláčka se stává rodinný problém.

Věra Z. (54), Praha

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...